24. kapitola - Hlasování 2. část
Přikrčila jsem se s rukama na uších.
„Ehm, Bello,“ vložila se do toho Alice úzkostným hlasem. „Myslím, že na to ještě nejsem připravená. Budu se muset připravit…“
„Slíbilas mi to,“ připomněla jsem jí a zlobně jsem se na ni dívala pod Edwardovou paží.
„Já vím, ale… Vážně, Bello! Nemám ani ponětí, jak tě nezabít.“
„Dokážeš to,“ povzbuzovala jsem ji. „Já ti věřím.“
Edward zuřivě vrčel.
Alice zavrtěla rychle hlavou, vypadala zděšeně.
„Carlisle?“ otočila jsem se a podívala se na něj.
Edward popadl můj obličej do svých dlaní a přinutil mě dívat se mu do očí. Druhou ruku měl napřaženou dlaní ke Carlisleovi.
Carlisle si toho nevšímal. „Jsem schopný to udělat,“ odpověděl na mou otázku. Přála jsem si vidět jeho výraz. „Nebudeš v žádném nebezpečí, nestane se, že bych ztratil kontrolu.“
„To zní dobře.“ Doufala jsem, že má slova pochopí; špatně se mi mluvilo, když mi Edward držel čelist.
„Vydrž,“ ucedil Edward skrz zuby. „Nemusí to být hned.“
„Není důvod, aby to nebylo hned,“ opáčila jsem zkomoleně.
„Pár mě jich napadá.“
„Samozřejmě, že tebe ano,“ řekla jsem kysele. „A teď mě pusť.“
Pustil mi obličej a založil si paže na prsou. „Asi za tři hodiny tě tady Charlie bude hledat. A nedivil bych se, kdyby do toho zapletl policajty.“
„Všechny tři, co tam má.“ Ale zamračila jsem se.
Tohle byla vždycky ta nejtěžší část. Charlie, Renée. Teď taky Jacob. Lidé, které ztratím, lidé, kterým ublížím. Přála jsem si, aby to šlo zařídit tak, že bych byla jediná, kdo bude trpět, ale věděla jsem, že to není možné.
Současně jsem jim víc ubližovala tím, že jsem zůstávala člověkem. Vystavovala jsem Charlieho soustavnému nebezpečí, protože jsem s ním žila pod jednou střechou. Vystavovala jsem Jaka ještě většímu nebezpečí tím, že jsem přitáhla jeho nepřátele na území, které se cítí zavázán chránit. A Renée – nemohla jsem ani riskovat návštěvu vlastní matky ze strachu, že jí s sebou přivezu smrtelné nebezpečí!
Byla jsem magnet na nebezpečí; s tím už jsem se smířila.
A když už jsem se s tím smířila, tak jsem taky věděla, že se musím postarat sama o sebe a zároveň chránit ty, které miluju, i když to znamená, že nemůžu být s nimi. Musela jsem být silná.
„Vzájmu toho, abychom zůstali nenápadní,“ řekl Edward a stále mluvil se zaťatými zuby, ale díval se teď na Carlislea, „navrhuju, abychom tenhle rozhovor odložili, alespoň než Bella dokončí střední školu a odstěhuje se od Charlieho.“
„To je rozumný požadavek, Bello,“ poukázal Carlisle.
Myslela jsem na to, jak by Charliemu bylo dnes ráno při probuzení, kdyby – po tom všem, čím si za poslední týden prošel – napřed ztratil Harryho, pak jsem já bez vysvětlení zmizela – našel mou postel prázdnou. Takové chování si nezasloužil. Byla to jenom trocha času navíc; maturity nejsou tak daleko…
Našpulila jsem rty. „Já to zvážím.“
Edward se uvolnil. Čelist mu povolila.
„Měl bych tě asi vzít domů,“ řekl. Teď už byl klidnější, ale bylo vidět, že se nemůže dočkat, až mě odtud odvede. „Jenom pro případ, že by se Charlie vzbudil brzy.“
Podívala jsem se na Carlislea. „Takže po maturitě?“
„Máš moje slovo.“
Zhluboka jsem se nadechla, usmála jsem se a otočila se zpátky k Edwardovi. „Dobře. Můžeš mě vzít domů.“
Edward mě rychle vystrkal z domu dřív, než mi Carlisle mohl slíbit něco dalšího. Táhl mě zadem, takže jsem neviděla, co se to rozbilo v obývacím pokoji.
Cesta domů probíhala mlčky. Cítila jsem se vítězoslavně a trochu sebejistě. Samozřejmě jsem taky byla k smrti vystrašená, ale snažila jsem se nemyslet na to. Bát se předem bolesti – fyzické nebo duševní – nemělo smysl, tak to zatím odložím. Alespoň dokud nebudu absolutně muset.
Když jsme dorazili k nám domů, Edward se nezastavil. Vyšplhal se po zdi do mého okna za půl vteřiny. Pak si stáhl moje paže z krku a posadil mě na postel.
Myslela jsem, že mám celkem jasnou představu o tom, co si myslí, ale jeho výraz mě překvapil. Místo aby byl rozzuřený, o něčem uvažoval. Rázoval tiše tam a zpátky mým setmělým pokojem, zatímco já jsem se dívala na něj s rostoucím podezřením.
„Ať plánuješ cokoliv, nevyjde ti to,“ varovala jsem ho.
„Pšt. Přemýšlím.“
„Eh,“ zasténala jsem, práskla jsem sebou zpátky na postel a přetáhla si deku přes hlavu.
Nebylo slyšet žádný zvuk, ale najednou byl u mě. Odtáhl přikrývku, aby na mě viděl. Lehl si vedle mě. Natáhl ruku, aby mi smetl vlasy z tváře.
„Jestli ti to nevadí, byl bych mnohem radši, kdyby sis neschovávala obličej. Žil jsem bez tebe tak dlouho, jak jsem jen dokázal snést. Teď… mi něco pověz.“
„A co?“ zeptala jsem se neochotně.
„Kdybys mohla mít cokoliv na světě, naprosto cokoliv, co by to bylo?“
Představila jsem si svůj skeptický pohled. „Tebe.“
Zavrtěl netrpělivě hlavou. „Něco, co ještě nemáš.“
Nebyla jsem si jistá, kam se mě snaží navést, takže jsem pečlivě uvažovala, než jsem odpověděla. Napadlo mě něco, co jsem si sice přála, ale asi se to nemohlo nikdy splnit.
„Chtěla bych… aby to nemusel dělat Carlisle. Chtěla bych, abys mě proměnil ty.“
Dívala jsem se ustaraně, jak zareaguje, a čekala jsem na další záchvat zuřivosti, jak jsem to viděla už u nich doma. Byla jsem překvapená, že se jeho výraz nezměnil. Pořád byl zamyšlený, jako by počítal.
„Za co bys byla ochotná to vyměnit?“
Nevěřila jsem vlastním uším. Zírala jsem na jeho klidný obličej a vybreptla odpověď, než jsem se nad ní stihla zamyslet.
„Za cokoliv.“
Usmál se slabě a pak našpulil rty. „Pět let?“
Obličej se mi zkroutil do podivného výrazu – něco mezi žalostí a hrůzou.
„Řekla jsi cokoliv,“ připomněl mi.
„Ano, ale…. ale ty ten čas využiješ k tomu, abys našel způsob, jak se z toho vyvléknout. Musím kout železo, dokud je žhavé. Navíc je prostě příliš nebezpečné být člověk – alespoň pro mě. Takže cokoliv, ale tohle ne.“
Zamračil se. „Tři roky?“
„Ne!“
„Copak to pro tebe nemá vůbec žádnou cenu?“
Pomyslela jsem na to, jak moc to chci. Usoudila jsem, že bude lepší zachovat si tvář pokerového hráče a nedat mu znát, jak velmi moc to chci. Budu na něj mít větší páku. „Šest měsíců?“
Obrátil oči v sloup. „To nestačí.“
„Tak tedy rok,“ řekla jsem. „To je můj limit.“
„Dej mi aspoň dva.“
„Ani náhodou. Devatenáct, to zvládnu. Ale nehodlám se dostat nikam blízko dvacítky. Jestliže ty zůstáváš navěky teenagerem, tak já chci taky.“
Na chviličku se zamyslel. „Dobře. Zapomeň na časové limity. Jestli chceš, abych to byl já – tak se budeš muset podřídit jediné podmínce.“
„Podmínce?“ Hlas mi pohasl. „Jaké podmínce?“
Jeho oči byly opatrné – mluvil pomalu. „Napřed si mě vezmi.“
Dívala jsem se na něj a vyčkávala… „Dobře. V čem je pointa?“
Povzdechl si. „Zraňuješ moje ego, Bello. Právě jsem vyslovil nabídku k sňatku, a ty si myslíš, že je to vtip.“
„Edwarde, prosím tě, buď vážný.“
„Jsem stoprocentně vážný.“ Zíral na mě bez stopy humoru v obličeji.
„Ale no tak,“ řekla jsem a hlas se mi hystericky zachvíval. „Je mi teprve osmnáct.“
„No, mně je skoro sto deset. Je načase, abych se usadil.“
Podívala jsem se stranou, ven z tmavého okna, a snažila se potlačit paniku, než mě zachvátí.
„Podívej, manželství není zas tak vysoko na mém hodnotovém žebříčku, víš? Pro Renée a Charlieho to bylo něco jako polibek smrti.“
„Zajímavá volba slov.“
„Ty víš, jak to myslím.“
Zhluboka se nadechl. „Prosím tě, neříkej mi, že se bojíš závazku.“ Jeho hlas byl nevěřícný a já jsem pochopila, co tím myslí.
„Tak to zrovna není,“ vykračovala jsem se. „Já… se bojím Renée. Ona má takové skutečně vyhraněné názory ohledně vdavek před třicátým rokem věku.“
„Protože by byla radši, kdyby ses stala jednou z navěky zatracených, než aby ses vdala.“ Ponuře se zasmál.
„Ty si myslíš, že jsi vtipný.“
„Bello, když porovnáš závazek manželského slibu se závazkem zaprodat duši, abys mohla žít věčně jako upír…“ Zavrtěl hlavou. „Jestli nemáš dost odvahy na to, aby sis mě vzala, pak…“
„No,“ přerušila jsem ho. „A co když mám? Co kdybych ti řekla, abys mě teď hned vzal do Vegas? Byla by ze mě upírka za tři dny?“
Usmál se a zuby se mu ve tmě zablýskly. „Jasně,“ řekl, protože mě prokoukl, že to jen tak hraju. „Dojdu si pro auto.“
„Zatraceně,“ zamručela jsem. „Dám ti osmnáct měsíců.“
„To neberu,“ odmítl s úsměvem. „Tahle podmínka se mi líbí.“
„Fajn. Nechám Carlislea, aby to udělal, až odmaturuju.“
„Když to tak doopravdy chceš.“ Pokrčil rameny a obdařil mě úsměvem naprosto andělským.
„Ty jsi nemožný,“ zasténala jsem. „Příšero.“
Zachechtal se. „Kvůli tomu si mě nechceš vzít?“
Znovu jsem zasténala.
Naklonil se ke mně; jeho oči tmavé jako noc roztály a zněžněly a rozptýlily mou pozornost, „Prosím, Bello,“ zašeptal.
Zapomněla jsem na chvíli dýchat. Pak jsem se vzpamatovala a rychle jsem zavrtěla hlavou ve snaze pročistit si náhle zamlženou mysl.
„Dopadlo by to líp, kdybych býval měl čas obstarat prstýnek?“
„Ne! Žádné prstýnky!“ skoro jsem zakřičela.
„Teď jsi tomu dala,“ zašeptal.
„Jejda.“
„Charlie vstává; radši bych měl jít,“ řekl Edward rezignovaně.
Srdce mi přestalo tlouct.
Na chviličku odměřoval můj výraz. „Bylo by tedy ode mě dětinské, kdybych se schoval ve skříni?“
„Ne,“ zašeptala jsem dychtivě. „Zůstaň tu. Prosím.“
Edward se usmál a zmizel.
Celá rozrušená jsem seděla ve tmě a čekala, až mě Charlie přijde zkontrolovat. Edward věděl přesně, co dělá, a já jsem byla ochotná se vsadit, že celé to uražené překvapení bylo součástí jeho hry. Samozřejmě, stále jsem měla v záloze Carlislea, ale teď jsem věděla, že je šance, že by mě Edward proměnil sám, a to jsem hrozně chtěla. Byl to takový podvodník.
Dveře mého pokoje se s vrzáním otevřely.
„Dobré ráno, tati.“
„Och, ahoj, Bello.“ Byl rozpačitý, že jsem ho nachytala. „Nevěděl jsem, že jsi vzhůru.“
„Jo. Jenom jsem čekala, až se vzbudíš, abych si mohla dát sprchu.“ Začala jsem vstávat.
„Počkej,“ řekl Charlie a rozsvítil světlo. Mrkala jsem v náhlém jasu a dávala si pozor, abych se nedívala na skříň. „Napřed si na chviličku promluvme.“
Nedokázala jsem ovládnout svůj úšklebek. Zapomněla jsem požádat Alici o nějakou dobrou výmluvu.
„Víš, že jsi v průšvihu.“
„Jo, to vím.“
„Tyhle tři dny byly na zbláznění. Vrátil jsem se domů z Harryho pohřbu, a tys byla pryč. Jacob mi dokázal jenom říct, že jsi utekla s Alicí Cullenovou a že si myslí, že máš potíže. Nenechala jsi mi žádné číslo a nezavolala jsi mi. Nevěděl jsem, kde jsi, nebo kdy – a jestli vůbec – se vrátíš. Máš vůbec ponětí, jak… jak…“ Nedokázal dokončit větu. Krátce se zhluboka nadechl a pokračoval. „Může'9a mi uvést jediný důvod, proč bych tě neměl šupem poslat do Jacksonvillu?“
Přimhouřila jsem oči. Takže on mi bude hrozit, jo? Tuhle hru si můžeme zahrát oba. Posadila jsem se a přitáhla si kolem sebe deku, jako kdyby mi byla zima. „Protože já nikam nepojedu.“
„Počkej chviličku, mladá dámo!“
„Podívej, tati, přijímám plnou zodpovědnost za svoje chování a ty máš právo uložit mi domácí vězení, na jak dlouho chceš. Taky budu uklízet celý dům a prát a umývat nádobí, dokud neuznáš, že jsem se napravila. A taky uznávám, že jsi asi v právu, jestli mě chceš vykopnout – ale to mě nepřinutí letět na Floridu.“
Jeho obličej jasně zrudnul. Párkrát se zhluboka nadechl, než odpověděl.
„Nechtěla bys mi vysvětlit, kde jsi byla?“
Ach, zatraceně! „To byla… naléhavá záležitost.“
Zvedl obočí v očekávání, že mu to náležitě vysvětlím.
Nafoukla jsem si tváře vzduchem a pak jsem hlasitě vydechla. „Nevím, co ti mám říct, tati. Bylo to hlavně nedorozumění. On řekl tohle, ona řekla tohle. Vymklo se to z ruky.“
Čekal s nedůvěřivým výrazem.
„Víš, Alice řekla Rosalii, že jsem skočila z útesu…“ Zuřivě jsem se snažila vymyslet to tak, aby to do sebe zapadalo, abych se mohla držet pravdy co možná nejblíž, abych si svoje vysvětlení nepodkopala neschopností přesvědčivě lhát. Ale než jsem mohla pokračovat, Charlieho výraz mi připomněl, že nevěděl nic o žádném útesu.
Parádní průšvih. Jako kdybych už nebyla dost namočená.
„Tuším, že jsem ti o tom neřekla,“ vykoktala jsem. „To nic nebylo. Jenom jsem blbnula, byla jsem si zaplavat s Jakem… No, to je jedno, prostě Rosalie to řekla Edwardovi a on se zlobil. Ona to totiž náhodou podala tak, jako kdybych se snad chtěla zabít, nebo co. On pak nebral telefony, takže mě Alice odtáhla do… L. A., abych to vysvětlila osobně.“ Pokrčila jsem rameny, zoufale jsem doufala, že nebude tak rozrušený z mého úniku, že by mu uteklo parádní vysvětlení, které jsem mu právě poskytla.
Charlie zůstal stát jako opařený. „Ty ses opravdu snažila se zabít, Bello?“
„Ne, jasně že ne. Jenom jsme blbli s Jakem. Skoky z útesu. Děcka v La Push to dělají pořád. Jak jsem říkala, nic to nebylo.“
Charlieho obličej se rozehřál – z úleku do rozpálené zuřivosti. „A co je vůbec Edwardovi Cullenovi po tom?“ vyštěkl. „Celou tu dobu tě tu nechával samotnou, beze slova –“
Přerušila jsem ho. „Další nedorozumění.“
Jeho obličej se znovu začervenal. „Takže on se vrátil?“
„Nejsem si jistá, jaký je jeho přesný plán. Myslím, že se vrátili všichni.“
Zavrtěl hlavou, žíla na čele mu tepala. „Chci, aby ses od něj držela dál, Bello. Já mu nevěřím. Je pro tebe moc zkažený. Nedovolím, aby tě zase takhle rozhodil.“
„Fajn,“ řekla jsem krátce.
Charlie se zhoupl na patách. „Och.“ Chvíli tápal, překvapeně vydechl. „Myslel jsem, že budeš dělat potíže.“
„Taky jo.“ Dívala jsem se mu přímo do očí. „Chtěla jsem říct, fajn, já se odstěhuju.“
Oči se mu vyvalily z důlků; obličej nabral hnědorudou barvu. Moje odhodlání zakolísalo, když jsem si začala dělat starosti o jeho zdraví. Nebyl mladší než Harry…
„Tati, já se nechci odstěhovat,“ řekla jsem mírnějším tónem. „Mám tě ráda. Vím, že si děláš starosti, ale v tomhle mi musíš důvěřovat. A musíš slevit ve svých názorech na Edwarda, pokud chceš, abych tu zůstala. Chceš, abych tady žila, nebo ne?“
„To není fér, Bello. Ty víš, že chci, abys tu zůstala.“
„Pak buď na Edwarda milý, protože on bude pořád se mnou.“ Řekla jsem to s důvěrou. To přesvědčení bylo stále silné.
„Ne pod mou střechou!“ zahřměl Charlie.
Ztěžka jsem si povzdechla. „Podívej, já ti dnes v noci – nebo už je asi ráno – nebudu dávat žádná další ultimáta. Jenom si to nech pár dní projít hlavou, ano? Ale měj na paměti, že jsme se s Edwardem dali dohromady a nikdo to nezmění.“
„Bello!“
„Promysli si to,“ stála jsem na svém. „A zatímco to budeš dělat, mohl bys mi poskytnout trochu soukromí? Vážně potřebuju sprchu.“
Charlie měl v obličeji podivný odstín fialové, ale odešel a práskl za sebou dveřmi. Slyšela jsem ho, jak rozzuřeně dupe dolů po schodech.
Odhodila jsem přikrývku a Edward už tam byl, seděl v houpacím křesle, jako kdyby byl přítomen po celý rozhovor.
„Promiň mi to,“ zašeptala jsem.
„Ne že bych si nezasloužil něco mnohem horšího,“ zamručel. „Nezačínej si s Charliem nic kvůli mně, prosím tě.“
„S tím si nedělej hlavu,“ vydechla jsem, zatímco jsem si posbírala toaletní potřeby a sadu čistého oblečení. „Začnu si přesně tolik, kolik je nutné, ani o chlup víc. Nebo se mi snažíš říct, že nemám kam jít?“ Vykulila jsem oči v předstíraném zděšení.
„Přestěhovala by ses do domu plného upírů?“
„To je pravděpodobně to nejbezpečnější místo pro někoho, jako jsem já. Navíc…“ Usmála jsem se. „Jestli mě Charlie vyhodí, pak není nutné čekat do maturity, že ne?“
Jeho čelist se napjala. „Tak dychtivá po věčném zatracení,“ zamručel.
„Víš, že tomu doopravdy nevěříš.“
„Myslíš, že nevěřím?“ zuřil.
„Ne. Nevěříš.“
Hněvivě si mě měřil a chtěl něco říct, ale já jsem ho utnula.
„Kdybys doopravdy věřil, že jsi ztratil svou duši, tak když jsem tě našla ve Volteře, okamžitě by ti došlo, co se děje, a nemyslel by sis, že jsme mrtví oba společně. Ale tobě to nedošlo – řekl jsi, ‚To je zvláštní. Carlisle měl pravdu‘,“ připomněla jsem mu vítězoslavně. „Přece jen máš v sobě naději.“
Protentokrát Edward nebyl schopen slova.
„Takže si oba zachovejme naději, ano?“ navrhla jsem. „Ne že by na tom záleželo. Jestli zůstaneš se mnou, žádné nebe nepotřebuju.“
Pomalu vstal a přistoupil ke mně, aby mi vzal obličej do dlaní a upřeně se mi podíval do očí. „Navždy,“ přísahal, stále trochu vyvedený z míry.
„Nic jiného nechci,“ řekla jsem a natáhla se na špičky, abych mu mohla vtisknout polibek.