4. kapitola - Probuzení 1/2
4. PROBOUZENÍ 1/2
Čas plyne. Dokonce i když se to zdá nemožné. I když každý pohyb vteřinové ručičky bolí jako tepot krve pod modřinou. Plyne nerovnoměrně, v podivných záškubech a táhlých obdobích klidu, ale plyne. I pro mě.
* * *
Charlieho pěst dopadla na stůl. „Tak dost, Bello! Pošlu tě domů.“
Vzhlédla jsem od misky s kaší, nad kterou jsem spíš meditovala, než abych ji jedla, a zírala šokovaně na Charlieho. Nesledovala jsem rozhovor – vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, že nějaký vedeme – a nebyla jsem si jistá, jak to myslel.
„Já jsem doma,“ zamumlala jsem zmateně.
„Pošlu tě za Renée do Jacksonvillu,“ ozřejmil.
Zoufale sledoval, jak pomalu chápu význam jeho slov.
„Co jsem provedla?“ zkormoutila jsem obličej. Taková nespravedlnost. Poslední čtyři měsíce se mému chování nedalo nic vytknout. Po tom prvním týdnu, o kterém už se ani jeden z nás nikdy nezmínil, jsem ve škole ani v práci nevynechala jediný den. Známky jsem měla vynikající. Nikdy jsem nepřišla domů po večerce – v prvé řadě proto, že jsem večer z domu nikdy nechodila. Jenom výjimečně jsem na stůl servírovala jídlo, které zbylo z předešlého dne.
Charlie se mračil.
„Neprovedla jsi nic. To je ten problém. Ty nikdy nic neprovádíš.“
„Chceš, abych vyvedla nějaký průšvih?“ divila jsem se a obočí se mi nevěřícně stáhlo k sobě. Snažila jsem se dávat pozor. Nebylo to lehké. Tolik jsem si zvykla všechno pouštět jedním uchem tam a druhým ven, že jsem měla uši jako ucpané.
„Průšvih by byl lepší než tohle… tohleto tvoje věčné netečné bloumání!“
To mě trochu zabolelo. Dávala jsem si takový pozor, abych se vyvarovala všech forem mrzoutství, včetně bloumání.
„Já nebloumám.“
„To jsem vybral špatné slovo,“ přiznal nabručeně. „Bloumání by bylo lepší – to by znamenalo, že něco děláš. Ale ty jsi taková… jako bez života, netečná, Bello. To je myslím to správné slovo.“
Tohle obvinění se trefilo do černého. Povzdechla jsem si a snažila se dát trochu života do své odpovědi.
„Mrzí mě to, tati.“ Moje omluva zněla poněkud mdle i mně samotné. Celou tu dobu jsem si myslela, že jsem ho opila rohlíkem a že na mně nic nepoznal. Smysl veškerého mého snažení byl, aby se Charlie kvůli mně netrápil. Zjištění, že to bylo jen mrhání silami, bylo skličující.
„Nechci, aby ses omlouvala.“
Povzdechla jsem si. „Tak mi řekni, co po mně chceš.“
„Bello,“ zaváhal, jak odhadoval mou reakci na to, co chtěl říct. „Drahoušku, nejsi první člověk na světě, který si tímhle musel projít, víš.“
„Já vím.“ Moje doprovodná grimasa byla skleslá a nepřesvědčivá.
„Poslouchej, drahoušku. Myslím, že – že bys asi potřebovala nějakou pomoc.“
„Pomoc?“
Odmlčel se, jak znovu hledal ta správná slova. „Když ode mě tvoje matka odešla,“ začal a mračil se, „a vzala tě s sebou…“ Zhluboka se nadechl. „No, tehdy to pro mě byla krutá doba.“
„Já vím, tati,“ zamumlala jsem.
„Ale vypořádal jsem se s tím,“ podotkl. „Drahoušku, ty se s tím nepereš. Čekal jsem, doufal jsem, že se to zlepší.“ Zíral na mě a já jsem rychle sklopila oči. „Myslím, že oba víme, že se to nelepší.“
„Jsem v pohodě.“
Ignoroval mě. „Možná, no, možná by sis o tom měla s někým promluvit. S nějakým profesionálem.“
„Chceš, abych šla k cvokaři?“ Můj hlas byl o odstín ostřejší, když jsem si uvědomila, nač táta naráží.
„Možná by to pomohlo.“
„A možná by to nepomohlo ani trošičku.“
Nevěděla jsem toho moc o psychoanalýze, ale byla jsem si celkem jistá, že to nefunguje, pokud subjekt není relativně upřímný. Jasně, mohla jsem říct pravdu – kdybych chtěla strávit zbytek života ve vypolstrované cele.
Chvíli sledoval můj zatvrzelý výraz a pak zvolil jinou strategii.
„Já na to nestačím, Bello. Možná že tvoje matka…“
„Koukni,“ řekla jsem bezvýrazným hlasem. „Dneska večer si někam vyjdu, jestli chceš. Zavolám Jess nebo Angele.“
„Ale to nechci,“ oponoval nespokojeně. „Myslím, že nepřežiju, jestli se budeš víc snažit. Nikdy jsem nikoho neviděl takhle se snažit. Až z toho člověka bolí, když to vidí.“
Předstírala jsem tupou a dívala se dolů na stůl. „Já to nechápu, tati. Napřed se zlobíš, protože nic nedělám, a pak říkáš, že nechceš, abych někam chodila.“
„Chci, abys byla šťastná – ne, ani tolik nežádám. Jenom chci, abys nebyla zoufalá. Myslím, že budeš mít větší šanci, když z Forks odjedeš.“
Moje oči po bůhvíjak dlouhé době zaplály první jiskřičkou nějakého citu.
„Nikam nejedu,“ prohlásila jsem.
„Proč ne?“ zeptal se.
„Mám poslední pololetí školy – všechno by se tím prošvihlo.“
„Jsi dobrá studentka, to bys zvládla.“
„Nechci mamce a Philovi dělat křena.“
„Tvoje matka umírá touhou mít tě zpátky u sebe.“
„Na Floridě je moc horko.“
Znovu udeřil pěstí do stolu. „Oba víme, o co tady doopravdy jde, Bello, a není to pro tebe dobré.“ Zhluboka se nadechl. „Už je to několik měsíců. Žádné telefonáty, žádné dopisy, žádný kontakt. Nemůžeš na něj pořád čekat.“
Provrtávala jsem ho pohledem. Obličej jsem měla skoro rozpálený. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy zrudla nějakou emocí.
Celé toto téma bylo naprosto zakázané, což on moc dobře věděl.
„Já na nic nečekám. Nic neočekávám,“ řekla jsem tichým monotónním hlasem.
„Bello…“ začal Charlie chraptivě.
„Musím do školy,“ přerušila jsem ho, vstala jsem a posbírala svou nedotčenou snídani ze stolu. Vrazila jsem misku do dřezu, ani jsem se nezastavila, abych ji umyla. Další rozhovor už bych nesnesla.
„Naplánuju si něco s Jessikou,“ zavolala jsem přes rameno, jak jsem si brala školní tašku. Do očí jsem se mu nepodívala. „Možná nebudu doma k večeři. Pojedeme do Port Angeles a půjdeme do kina.“
Byla jsem venku ze dveří, než stihl zareagovat.
Kvůli tomu spěchu, abych už byla Charliemu z očí, jsem ale byla ve škole mezi prvními. Jednu výhodu to mělo – mohla jsem si zabrat opravdu dobré parkovací místo. Nevýhodou bylo, že jsem měla před sebou spoustu volného času, a já jsem se volnému času za každou cenu vyhýbala.
Abych nemusela přemýšlet o Charlieho obviněních, rychle jsem si vytáhla učebnici matematiky. Otevřela jsem ji na látce, kterou jsme měli dnes probírat, a snažila se tomu porozumět. Číst matiku bylo ještě horší než ji poslouchat, ale už jsem se v tom zlepšovala. Za posledních několik měsíců jsem nad matematikou strávila desetkrát víc času než za celá svá předchozí studia. Odměnou mi bylo, že jsem si opravila známku až na jedna minus. Věděla jsem, že profesor Varner je přesvědčený, že moje zlepšení je výsledkem jeho mimořádných učebních metod. A jestli mu to dělalo radost, tak já jsem byla ta poslední, kdo by ho chtěl připravovat o iluze.
Seděla jsem tam nad tou učebnicí, dokud se nenaplnilo parkoviště, a pak jsem běžela na angličtinu. Probírali jsme Farmu zvířat, to byla snadná látka. Mně komunismus nevadil; byla to vítaná změna po únavných příbězích o lásce, které tvořily většinu učiva. Posadila jsem se na své místo a těšila se, že mě přednáška profesora Berryho trochu rozptýlí.
Když jsem byla ve škole, čas plynul lehce. Zvonění se ozvalo příliš brzy. Začala jsem si balit věci.
„Bello?“
Poznala jsem Mikův hlas a věděla jsem, jaká budou jeho příští slova, ještě než je vyslovil.
„Jdeš zítra do práce?“
Vzhlédla jsem. Nakláněl se přes uličku s úzkostným výrazem. Každý pátek se mě ptal na to samé. Bez ohledu na to, že jsem neměla ani jednodenní absenci. No, s jedinou výjimkou před několika měsíci. Ale nechápala jsem, proč se pořád tak stará. Byla jsem vzorný zaměstnanec.
„Zítra je sobota, ne?“ zeptala jsem se. Jak na to Charlie dneska ráno poukazoval, uvědomila jsem si, že můj hlas opravdu zní mdle, bez zájmu, jako bez života.
„Ano, to je,“ souhlasil. „Uvidíme se na španělštině.“ Zamával mi, než se otočil zády. Už se neobtěžoval doprovázet mě na hodiny.
S ponurým výrazem jsem se plahočila na matematiku. Při téhle hodině jsem sedávala vedle Jessiky.
Už to bylo několik týdnů, možná měsíců, co mě Jessica přestala zdravit, když jsme se potkaly na chodbě. Věděla jsem, že jsem ji svým nespolečenským chováním urazila a ona teď trucuje. Nebude tedy jednoduché si s ní promluvit – a tím spíš ji požádat o laskavost. Váhavě jsem postávala před třídou a pečlivě jsem zvažovala svoje možnosti.
Nechtělo se mi přijít Charliemu znovu na oči, aniž bych mu mohla podat hlášení o nějaké sociální interakci. Věděla jsem současně, že nemůžu lhát, ačkoliv myšlenka na to, že jenom zajedu do Port Angeles a zpátky – a ujistím se, že se mi na tachometru načetl odpovídající počet kilometrů pro případ, že by si to chtěl zkontrolovat –, byla velmi lákavá. Jenže Jessičina máma byla největší drbna ve městě, a Charlie určitě na paní Stanleyovou dřív nebo později – spíš dřív než později – narazí. A až by k tomu došlo, bezpochyby by se zmínil o našem výletu. Takže lhaní nepřipadalo v úvahu.
S povzdechem jsem strčila do dveří, aby se otevřely.
Profesor Varner se na mě káravě podíval – jeho přednáška už začala. Spěchala jsem na své místo. Jessica nevzhlédla, když jsem si sedla vedle ní. Byla jsem ráda, že mám padesát minut na to, abych se duševně připravila.
Tahle hodina utekla ještě rychleji než angličtina. Svým způsobem jsem za to vděčila své dobré přípravě ráno v autě – ale hlavně to bylo proto, že mi čas vždycky rychle ubíhal, když jsem měla před sebou něco nepříjemného.
Zašklebila jsem se, když profesor Varner propustil třídu o pět minut dřív. Usmíval se, jaký je to na nás hodný.
„Jess?“ Nos se mi svraštil, když jsem se nakrčila a čekala, až se ke mně otočí.
Otočila se na židli čelem ke mně a nevěřícně si mě měřila. „Mluvíš se mnou, Bello?“
„Samozřejmě.“ Vykulila jsem oči na znamení nevinnosti.
„Co je? Potřebuješ pomoct s matikou?“ Její tón byl trošičku zapšklý.
„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Vlastně jsem chtěla vědět, jestli bys… se mnou dneska večer nechtěla jet do kina? Vážně bych potřebovala dát si takovou malou dámskou jízdu.“ Ta slova zněla škrobeně, jako špatně pronesené verše, a ona se na mě dívala podezíravě.
„Proč o to žádáš mě?“ zeptala se stále nepřátelským tónem.
„Jsi první, kdo mě napadne, když chci strávit čas s holkama.“ Usmála jsem se a doufala, že ten úsměv vypadá upřímně. Asi to byla pravda. Ona byla alespoň první, na koho jsem pomyslela, když jsem se chtěla nějak vykroutit Charliemu. Navzájem se to rovnalo.
Zdálo se, že to ji trochu obměkčilo. „No, já nevím.“
„Máš v plánu něco jiného?“
„Ne… asi s tebou můžu jet. Co bys chtěla vidět?“
„Vlastně přesně nevím, co hrajou,“ vytáčela jsem se. Tohle byla ošemetná věc. Hledala jsem v duchu něco, čeho se chytit – neslyšela jsem nedávno někoho mluvit o nějakém filmu? Neviděla jsem plakát? „Co třeba ten o prezidentce?“
Podívala se na mě jako na blázna. „Bello, to už dávno nedávají.“
„Aha.“ Zamračila jsem se. „Dávají něco, na co bys chtěla jít ty?“
Jakmile Jessika začala uvažovat nahlas, její přirozená upovídanost se přihlásila ke slovu i proti její vůli. „No, teď dávají tu novou romantickou komedii, která má skvělé recenze. Tu chci vidět. A náš taťka zrovna byl na Slepé ulici a moc se mu to líbilo.“
Chytila jsem se slibného názvu. „O čem to je?“
„Oživlé mrtvoly nebo tak něco. Říkal, že děsivější horor už léta neviděl.“
„To zní báječně.“ Radši se budu potýkat s oživlými mrtvolami, než abych sledovala zamilovaný film.
„Dobře.“ Její reakce zněla překvapeně. Snažila jsem se vzpomenout si, jestli mám ráda horory, ale nebyla jsem si jistá. „Chceš, abych tě vyzvedla po škole?“ nabídla se.
„Jasně.“
Usmála se na mě s váhavou přátelskostí a pak odešla. Opětovala jsem jí úsměv trochu opožděně, ale měla jsem dojem, že si ho všimla.
Zbytek dne uběhl rychle, v myšlenkách jsem se soustředila na plánování večera. Ze zkušenosti jsem věděla, že jakmile přiměju Jessiku, aby mluvila, bude mi stačit, když ve vhodný okamžik zamručím nějakou odpověď. Z mé strany to bude vyžadovat jenom minimální interakci.
Hustá mlha, která mi teď zahalovala dny, mě někdy pořádně mátla. Byla jsem překvapená, když jsem se ocitla ve svém pokoji, a nepamatovala jsem si úplně jasně jízdu domů ze školy ani to, že bych otvírala vstupní dveře. Ale na tom nezáleželo. Ztratit povědomí o čase, víc jsem od života nežádala.
Nijak jsem tu mlhu nepřemáhala a přistoupila jsem k šatní skříni. Otupělost byla na některých místech silnější než na jiných. Skoro jsem nevnímala, na co se dívám, jak jsem odsunula dveře skříně stranou a na levé straně, pod oblečením, které jsem nikdy nenosila, se ukázala hromádka odpadků.
Nezabloudila jsem očima k černému odpadkovému pytli, v kterém byl můj dárek z posledních narozenin, neviděla jsem tvar sterea, které se rýsovalo pod černým igelitem; nemyslela jsem na to, jak příšerně vypadaly moje nehty, když jsem ho konečně vyrvala z palubní desky…
Strhla jsem svou starou kabelku, kterou jsem nosila jen zřídka, z háčku, na němž visela, a zase jsem dveře zavřela.
V tu chvíli jsem uslyšela zahoukat klakson. Rychle jsem přehodila peněženku ze školního batohu do kabelky. Spěchala jsem, jako kdyby ten spěch mohl nějak urychlit průběh večera.
Než jsem otevřela dveře, podívala jsem se na sebe v chodbě do zrcadla, nasadila si pěkný úsměv a ze všech sil se snažila, aby mi vydržel.
„Díky, že jedeš dneska večer se mnou,“ řekla jsem Jess, když jsem si nastoupila k ní do auta a snažila se vložit do svého tónu vděčnost. Už nějakou dobu jsem si nelámala hlavu nad tím, komu co říkám, pokud jsem tedy nemluvila s Charliem. S Jess to bylo těžší, nebyla jsem si jistá, které jsou ty správné emoce, co mám předstírat.
„To je v pohodě. Takže, co tak najednou?“ divila se Jess, když jsme vyjely.
„Jak to myslíš?“
„Proč ses tak najednou rozhodla… někam si vyrazit?“ Znělo to, jako by si tu otázku v půlce rozmyslela a zeptala se jinak.
Pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem potřebovala změnu.“
Poznala jsem v tu chvíli jednu písničku v rádiu a rychle jsem sáhla po ovládacím knoflíku. „Nevadí?“ zeptala jsem se.
„Ne, posluž si.“
Ladila jsem mezi stanicemi, až jsem našla jednu neškodnou. Pokukovala jsem, jak se Jess tváří, když auto zaplnila jiná hudba.
Podívala se úkosem. „Odkdy posloucháš rap?“
„Nevím,“ odpověděla jsem. „Krátce.“
„Tobě se to líbí?“ zeptala se pochybovačně.
„Jasně.“
Bylo by mnohem těžší bavit se s Jessikou normálně, kdybych si musela s hudbou také pobrukovat. Kývala jsem hlavou a doufala, že jsem aspoň do rytmu.
„Dobře…“ Zírala na silnici před sebe vykulenýma očima.
„Tak co, jak jste na tom poslední dobou s Mikem?“ zeptala jsem se rychle.
„Vídáš se s ním víc než já.“
Doufala jsem, že tahle otázka nastartuje její samomluvu, ale nestalo se tak.
„V práci si moc nepopovídáš,“ zamumlala jsem a pak jsem to zkusila znova. „Byla jsi s někým někde poslední dobou?“
„Ani ne. Občas jdu někam s Connerem. Před dvěma týdny jsem měla rande s Erikem.“ Obrátila oči v sloup a já jsem vycítila, že je to na dlouhé povídání. Chytila jsem se příležitosti.
„S Erikem Yorkem? Kdo koho pozval?“
Zasténala, ale trochu ožila. „On mě, samozřejmě! Nepřišla jsem na to, jak ho odmítnout, aby se neurazil.“
„Kam tě vzal?“ zeptala jsem se s vědomím, že si mou dychtivost vyloží jako zájem. „Vyprávěj mi to celé od začátku.“
Pustila se do vyprávění a já jsem se pohodlně usadila na sedadle. Dávala jsem bedlivý pozor, soucitně jsem mručela a vydechovala zděšením, jak se slušelo. Když dovyprávěla to o Erikovi, bez pobízení pokračovala ve srovnávání s Connerem.
Film dávali brzy, takže Jess byla toho názoru, že bychom měly napřed jít na promítání a pak se teprve najíst. Já jsem byla svolná se vším, co chtěla; koneckonců, také jsem dostala, co jsem chtěla – Charlie se do mě přestane navážet.
Nechala jsem Jess mluvit přes úvodní titulky, takže jsem je mohla snadněji ignorovat. Ale znervózněla jsem, když začal film. Dva mladí lidé se procházeli po pláži, máchali propletenýma rukama a bavili se o vzájemných citech, div jim od huby neodkapával med. Odolávala jsem nutkání přikrýt si uši a začít mručet. Se zamilovaným filmem jsem nepočítala.
„Myslela jsem, že jdeme na ty oživlé mrtvoly,“ zašeptala jsem Jessice.
„Tohle jsou ty oživlé mrtvoly.“
„Tak proč ještě nikoho nežerou?“ zeptala jsem se zoufale.
Podívala se na mě vykulenýma očima, které byly téměř zděšené. „Jsem si jistá, že to teprve přijde,“ zašeptala.
„Jdu na popcorn. Chceš taky?“
„Ne, dík.“
Někdo na nás zezadu zasyčel.
U stánku s občerstvením jsem si dala načas, dívala se na hodinky a říkala si, kolik procent z devadesátiminutového filmu asi může zabrat romantický úvod. Usoudila jsem, že deset minut je víc než dost, ale ještě jsem se zastavila ve dveřích, abych se ujistila. Slyšela jsem z reproduktorů vřeštět zděšené výkřiky, z čehož jsem poznala, že jsem čekala dost dlouho.
„Všechno jsi zmeškala,“ zašeptala Jess, když jsem vklouzla zpátky na své místo. „Teď už jsou oživlé mrtvoly skoro ze všech.“
„Dlouhá fronta.“ Nabídla jsem jí trochu popcornu. Vzala si hrst.
Zbytek filmu sestával ze strašlivých útoků oživlých mrtvol a nekonečného ječení hrstky lidí, kteří zůstali naživu a jejichž počet se rychle tenčil. Myslela bych si, že nic z toho mě nemůže rozházet. Ale bylo mi nepříjemně, a zpočátku jsem si nebyla jistá, proč.
Až když už film skoro končil a já jsem sledovala nezkrotného zombieho, jak se belhá za dívčinou, která zůstala naživu jako poslední, uvědomila jsem si, v čem je problém. V té scéně se střídaly záběry na zděšený obličej hrdinky a mrtvý bezvýrazný obličej jejího pronásledovatele, čím dál rychleji, jak se vzdálenost mezi nimi zmenšovala.
A došlo mi, kterému z těch dvou se víc podobám.
Vstala jsem.
„Kam jdeš? Vždyť zbývají jen asi dvě minuty,“ zasyčela Jess.
„Musím se napít,“ zamumlala jsem a honem jsem spěchala k východu.
Posadila jsem se na lavičku u vchodu a ze všech sil jsem se snažila nemyslet na tu ironii. Ale bylo to ironické, když se to tak vezme, že bych nakonec mohla skončit jako zombie. To mě předtím nenapadlo.
Ne že bych nesnila o tom, že se ze mě jednou stane mytická příšera – ale rozhodně ne groteskní oživlá mrtvola. Zavrtěla jsem v panice hlavou, aby se mi myšlenky nerozběhly tím směrem. Nemohla jsem si dovolit myslet na něco, o čem jsem kdysi snila.
Padala na mě sklíčenost, když jsem si uvědomila, že já už hrdinka nejsem, že můj příběh skončil.