5. kapitola - Podvodnice 2/2
5. PODVODNICE 2/2
Takže jsem měla stanovenou hranici, dokdy se musím vrátit, a už jsem uháněla ulicemi ztemnělými bouřkou ven z města. Doufala jsem, že zastihnu Jacoba o samotě. Billy by na mě pravděpodobně žaloval, kdyby věděl, co mám za lubem.
Cestou jsem si trochu dělala starosti, jak se bude Billy tvářit, až mě uvidí. Bude mít až příliš velkou radost. Billy si určitě říkal, že se to vyvrbilo lépe, než se odvážil doufat. Jeho radost a úleva mi jenom připomenou toho, koho nesnesu, aby mi připomínali. Dneska už ne, prosila jsem tiše. Byla jsem vyčerpaná.
Dům Blackových jsem si mlhavě pamatovala, byl to malý dřevěný domeček s úzkými okénky natřený kdysi na červeno, dnes však už notně omšelý, který připomínal malou stáj. Jacobova hlava vykoukla z okna ještě dřív, než jsem vůbec stihla vystoupit z auta. Povědomý řev motoru ho bezpochyby upozornil na můj příjezd. Jacob byl velmi vděčný, když mi Charlie koupil od Billyho jeho náklaďáček, protože v něm sám nebude muset jezdit, až bude dospělý. Já jsem měla to autíčko velice ráda, ale Jacob zjevně považoval jeho rychlostní omezení za nedostatek.
Vyšel mi vstříc na půl cesty z domu.
„Bello!“ Po tváři se mu doširoka roztáhl vzrušený úsměv, ve kterém se mu blýskaly zuby v ostrém kontrastu s temně narudlou barvou kůže. Nikdy jsem neviděla, že by měl vlasy jinak než stažené do obvyklého ohonu. Teď mu spadaly po obou stranách širokého obličeje jako černé saténové záclony.
Jacob za posledních osm měsíců o hodně povyrostl. Už se přehoupl přes období, kdy se měkké dětsk'e9 tělíčko změní v pevné štíhlé tělo dospívajícího chlapce; pod hnědočervenou kůží paží mu vystupovaly šlachy a žíly. Jeho tvář byla stále stejně líbezná, jak jsem si ji pamatovala, ačkoliv také ztvrdla – lícní kosti byly vystouplejší, čelist hranatější, všechna dětská zaoblenost byla ta tam.
„Ahoj, Jacobe!“ Pocítila jsem neznámý nával nadšení, když jsem viděla jeho úsměv. Uvědomila jsem si, že mám radost, že ho vidím. To poznání mě překvapilo.
Oplatila jsem mu úsměv a něco tiše zacvaklo na místo, jako dva do sebe zapadající kousky skládačky. Zapomněla jsem, že mám Jacoba Blacka opravdu ráda.
Zastavil pár kroků ode mne a já jsem na něj překvapeně zírala; musela jsem přitom zaklonit hlavu, a déšť mě bombardoval do obličeje.
„Ty jsi zase vyrostl!“ vyčetla jsem mu užasle.
Zasmál se a jeho úsměv se roztáhl do neuvěřitelné šířky. „Metr devadesát šest,“ oznámil pyšně. Hlas měl hlubší, ale pořád s tím chraptivým tónem, jaký jsem si pamatovala.
„Copak se to nikdy nezastaví?“ zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Je z tebe hotový obr.“
„Ale pořád hubený jako tyčka.“ Zakřenil se. „Pojď dál! Budeš celá mokrá.“
Vedl mě dovnitř a přitom si velkýma rukama stočil vlasy. Z kapsy vzadu na kalhotách vytáhl gumičku a stáhl si vlasy do ohonu.
„Hele, tati,“ zavolal, když skláněl hlavu, aby prošel dveřmi do domu. „Podívej, kdo se u nás stavil.“
Billy byl v malém čtvercovém obývacím pokoji, v rukou držel knihu. Když mě uviděl, položil si knihu do klína a přijel na vozíku k nám.
„No ne, kdo by to byl řekl! Rád tě vidím, Bello.“
Potřásli jsme si rukama. Moje ruka se v jeho široké dlani ztrácela.
„Co tě k nám přivádí? Je u Charlieho všechno v pořádku?“
„Ano, naprosto. Já jsem se jenom chtěla podívat za Jacobem – už jsme se neviděli celou věčnost.“
Jacobovi se při mých slovech rozzářily oči. Usmíval se tak zeširoka, že jsem měla strach, aby si neroztrhl tváře.
„Můžeš tu zůstat na večeři.“ Také Billy byl nadšený.
„Ne, musím nakrmit Charlieho, to víte.“
„Já mu zavolám,“ navrhl Billy. „Je tu vždycky vítán.“
Zasmála jsem se, abych skryla rozpaky. „Však se nevidíme naposledy. Slibuju, že se k vám brzy vrátím – budu tu tak často, až vám polezu na nervy.“ Koneckonců, jestli Jacob dovede opravit tu motorku, někdo mě na ní bude muset naučit jezdit.
Billy se zachechtal: „Dobře, tak snad příště.“
„Takže, Bello, co chceš dělat?“ zeptal se Jacob.
„To je jedno. Co jsi dělal ty, než jsem k vám vpadla?“ Cítila jsem se tu podivně příjemně. Ten pocit mi byl povědomý, ale jenom vzdáleně. Nic mi tu bolestně nepřipomínalo nedávnou minulost.
Jacob zaváhal. „Právě jsem chtěl jít pracovat na autě, ale můžeme dělat něco jiného…“
„Ne, to je perfektní!“ přerušila jsem ho. „Ráda se podívám na tvoje auto.“
„Tak dobře,“ řekl nepřesvědčeně. „Je venku tam vzadu, v garáži.“
Ještě líp, pomyslela jsem si. Zamávala jsem na Billyho. „Zatím nashle.“
Garáž se skrývala za hustým pásem stromů a křoví, takže od domu nebyla vidět. Tedy garáž, vlastně to byla jen taková velká bouda stlučená z prefabrikovaných dílů bez vnitřních stěn. Pod tímto přístřeškem stálo zvednuté na škvárobetonových tvárnicích něco, co vzhledem připomínalo hotový automobil. Alespoň jsem poznala symbol na chladiči.
„Co je to za model Volkswagenu?“ zeptala jsem se.
„To je starý Rabbit – ročník 1986, klasika.“
„Jak jsi s ním daleko?“
„Je skoro hotový,“ odpověděl Jacob vesele. A pak mu hlas trochu poklesl. „Táta na jaře dodržel svůj slib.“
„Aha,“ řekla jsem.
Zdálo se, že pochopil mou neochotu pokračovat na to téma. Na maturitní večírek loni v květnu jsem se snažila nevzpomínat. Jacoba jeho táta uplatil penězi a součástkami na auto, když mi tam předá vzkaz. Billy po mně chtěl, abych se držela na hony daleko od nejdůležitějšího člověka v mém životě. Ukázalo se, že jeho starost byla nakonec zbytečná. Teď jsem byla v bezpečí, ani jsem o to nestála.
Ale byla jsem odhodlaná zjistit, co s tím můžu dělat, abych to změnila.
„Jacobe, co víš o motorkách?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny „Něco jo. Můj kamarád Embry má terénní motorku. Občas na ní společně pracujeme. Proč?“
„No…“ uvažovala jsem s našpulenými rty. Nebyla jsem si jistá, jestli dokáže držet pusu zavřenou, ale neměla jsem moc na výběr. „Nedávno jsem dostala dvě motorky, a nejsou zrovna v nejlepší kondici. Říkala jsem si, jestli bys je nesvedl uvést do provozu?“
„Paráda.“ Zdálo se, že ho ta výzva skutečně potěšila. Obličej mu zářil. „Rozhodně se o to pokusím.“
Zvedla jsem varovně prst. „Jde o to,“ vysvětlovala jsem, „že Charlie motorky vůbec neschvaluje. Upřímně řečeno, asi by mu prdla žíla na čele, kdyby o tomhle věděl. Takže o tom za žádnou cenu nesmíš povědět Billymu.“
„Jasně, jasně.“ Jacob se usmál. „Chápu.“
„Zaplatím ti,“ pokračovala jsem.
To se ho dotklo. „Ne. Chci ti pomoct. Nemůžeš mi platit.“
„No… tak co takhle obchod?“ Vymýšlela jsem to za pochodu, ale zdálo se mi to celkem rozumné. „Mně stačí jenom jedna motorka – ale taky budu potřebovat naučit řídit. Takže co tohle? Já ti tu druhou motorku dám, a ty mě pak můžeš naučit jezdit.“
„Pa-rá-da,“ protáhl.
„Momentíček – už máš řidičák? Kdy máš narozeniny?“
„Utekly ti,“ dobíral si mě a přimhouřil oči v předstíraném pohoršení. „Už je mi šestnáct.“
„Jako kdyby ses předtím ohlížel na svůj věk,“ zamručela jsem. „Ty narozeniny mě mrzí.“
„Nedělej si s tím hlavu. Mně ty tvoje taky utekly. Kolik že ti to je, čtyřicet?“
Nakrčila jsem nos. „Jsi blízko.“
„Uděláme si společnou oslavu, abychom to napravili.“
„To zní jako rande.“
Oči mu při tom slově zajiskřily.
Potřebovala jsem jeho nadšení zkrotit dřív, než se dobere k nesprávným závěrům – to jenom že už jsem se dlouho necítila tak lehce a rozverně. Dokázala jsem ten pocit jen stěží ovládnout, když mi byl tak vzácný.
„Možná, až ty motorky budou hotové – tak si to nadělíme jako dárek,“ dodala jsem.
„Dohodnuto. Kdy je přivezeš?“
Kousla jsem se rozpačitě do rtu. „Zrovna je mám na korbě,“ přiznala jsem.
„Skvělé.“ Zdálo se, že to myslí vážně.
„Uvidí je Billy, až je povedeme kolem?“
Mrknul na mě. „Uděláme to nepozorovaně.“
Kradli jsme se podél východní strany, těsně u lesa, a když jsme byli na dohled oken, dělali jsme, jako že jen tak jdeme, kdyby nás náhodou Billy uviděl. Jacob rychle odvázal motorky z korby auta a jednu po druhé odvezl do křoví, kde jsem se schovávala já. Jako by ho to nestálo žádnou námahu – mně ty motorky připadaly daleko, daleko těžší.
„Nejsou vůbec špatné,“ pochválil je Jacob, když jsme je tlačili pod příkrovem stromů. „Tahleta bude mít dokonce slušnou cenu, až bude hotová – je to starý Harley Sprint.“
„Tak ta bude tvoje.“
„Vážně?“
„Naprosto.“
„Ale bude to něco stát,“ řekl a zamračil se s pohledem upřeným dolů na zčernalý kov. „Napřed budeme muset našetřit na součástky.“
„My nebudeme muset nic,“ nesouhlasila jsem. „Když to pro mě budeš dělat zadarmo, tak součástky zaplatím já.“
„No já nevím…“ zamumlal.
„Mám ušetřené nějaké peníze. Na školné na vysokou, víš.“ Vysoká sem, vysoká tam, pomyslela jsem si. Ne že bych zrovna měla našetřenou kdovíjakou sumu, abych si mohla vybrat nějakou prestižní školu – a navíc jsem stejně nechtěla odjet z Forks. Tak co na tom záleží, když z toho trošičku odeberu?
Jacob jen přikývl. Podle něj to byl rozumný nápad.
Když jsme si oba zalezli do té provizorní garáže, přemítala jsem o tom, jaké mám štěstí. Jenom dospívající kluk může souhlasit s něčím takovým: potají, aby naši rodiče nic nevěděli, se pustit do opravování nebezpečných vehiklů, navíc financovaného z peněz určených na mé vysokoškolské vzdělání. Jemu se na tom nezdálo nic špatného. Jacob byl dar z nebes.