6. kapitola - Přátelé 2/2
6. PŘÁTELÉ 2/2
Navzdory pěšině jsme oba ve tmě zakopávali. Takže jsme se také oba smáli, když jsme došli k domu. Ten smích mi nevycházel z hloubi duše; byl lehký a povrchní, ale přesto milý. Byla jsem si jistá, že si Jacob nevšimne slabého náznaku hysterie. Nebyla jsem zvyklá se smát, připadalo mi to správné i velmi špatné zároveň.
Charlie stál pod malou černou verandou a Billy seděl ve dveřích za ním.
„Ahoj, tati,“ pozdravili jsme oba současně a zase jsme se rozesmáli.
Charlie na mě zíral s vykulenýma očima, které rychle sjely dolů a všimly si Jacobovy ruky, která svírala tu mou.
„Billy nás pozval na večeři,“ oznámil nám Charlie nepřítomně.
„Budou špagety podle mého super tajného receptu. Předávaného z generace na generaci,“ řekl Billy vážně.
Jacob se ušklíbl. „Pochybuju, že ragú už je na světě tak dlouho.“
Dům byl plný lidí. Byl tam také Harry Clearwater i se svou rodinou – s manželkou Sue, kterou jsem si trochu pamatovala ze svých letních pobytů ve Forks, když jsem byla malá, a se svými dvěma dětmi. Leah byla taky maturantka jako já, ale o rok starší. Byla krásná takovým exotickým způsobem – dokonalá měděná kůže, zářivé černé vlasy, řasy jako smetáky – a zaneprázdněná. Okupovala Billyho telefon a vůbec ho nepustila z ruky. Sethovi bylo čtrnáct; visel Jacobovi na rtech zbožňujícím pohledem.
Na jeden kuchyňský stůl nás bylo příliš mnoho, a tak Charlie s Harrym vynesli židle ven na dvůr a my jsme v matném světle z Billyho otevřených dveří jedli špagety z talířů, které jsme měli položené v klíně. Muži se bavili o zápasu a Harry s Charliem spřádali plány na rybaření. Sue popichovala manžela kvůli cholesterolu, ale její snaha vzbudit v něm pocit zahanbení a sníst něco zeleného a listnatého vyšla naprázdno. Jacob si povídal hlavně se mnou a Sethem, který ho dychtivě přerušoval, kdykoliv se mu zdálo, že by na něj Jacob mohl zapomenout. Charlie mě sledoval – myslel, že nenápadně – s potěšeným, ale obezřetným pohledem.
Byl tam hluk a někdy zmatek, jak všichni mluvili jeden přes druhého, a smích nad jedním vtipem přerušilo vyprávění vtipu jiného. Nemusela jsem mluvit často, ale hodně jsem se usmívala, a jenom proto, že se mi chtělo a že se mi to líbilo.
Nechtělo se mi domů.
Tady jsme ovšem byli ve Washingtonu, takže naši malou slavnost nakonec rozprášil nevyhnutelný déšť; a Billyho obývací pokoj byl moc maličký, aby v něm sešlost mohla pokračovat. Charlie se k Billymu svezl s Harrym, takže jsme zpátky domů jeli spolu mým náklaďáčkem. Ptal se, jak jsem se celý den měla, a já jsem mu většinou říkala pravdu – že jsme s Jacobem jeli shánět součástky a pak jsem se dívala, jak pracuje v garáži.
„Myslíš, že ho zase brzy navštívíš?“ zeptal se a snažil se o nevzrušený tón.
„Zítra po škole,“ přiznala jsem. „Úkoly si udělám, neboj.“
„Rozhodně na ně nezapomeň,“ napomenul mě a snažil se skrýt své uspokojení.
Byla jsem nervózní, když jsme dojeli domů. Nechtěla jsem jít nahoru. Teplo Jacobovy přítomnosti vyprchávalo a v jeho nepřítomnosti moje úzkost sílila. Byla jsem si jistá, že dvě poklidné prospané noci za sebou mi nemůžou jen tak projít.
Abych odložila čas, kdy si půjdu lehnout, zkontrolovala jsem si ještě e-maily; byla tam nová zpráva od Renée.
Psala o tom, jak se má, o novém knižním klubu, který jí vyplňuje časovou mezeru po lekcích meditace, kterých právě zanechala, o tom, že týden zaskakovala na druhém stupni a jak se jí stýská po dětech ze školky. Psala, že Philovi se líbí jeho nová práce trenéra a že plánují druhý líbánkový výlet do Disney Worldu.
A já jsem si všimla, že se to celé čte jako novinový úvodník spíš než jako dopis někomu jinému. Zaplavily mě výčitky, které po sobě zanechaly nepříjemnou pachuť. To jsem ale dcera!
Rychle jsem jí odepsala. Okomentovala jsem každou část jejího dopisu a přidala novinky o sobě – popsala jsem špagetový večírek u Billyho a jak se mi líbilo sledovat Jacoba – s úctou a s kapkou závisti –, jak staví užitečné věci z malých kovových součástek. Nijak jsem nerozebírala, že tenhle dopis bude jiný než ty, které dostávala posledních několik měsíců. Sotva jsem si pamatovala, co jsem jí psala před týdnem, ale byla jsem si jistá, že to nebylo moc příjemné počtení. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím provinileji jsem se cítila; určitě jsem jí dělala těžkou hlavu.
Potom jsem ještě zůstala opravdu dlouho vzhůru; udělala jsem do školy i ty úkoly, které jsem neměla na pondělí. Ale ani spánkový dluh, ani čas strávený s Jacobem – kdy jsem byla tak nějak povrchně šťastná – nedokázaly zahnat sny na dvě noci po sobě.
Probudila jsem se celá roztřesená, s výkřikem zdušeným polštářem.
Za oknem se matné ranní světlo cedilo skrz mlhu a já jsem pořád ležela v posteli a snažila se setřást ze sebe ten sen. Tu noc v něm došlo k drobné odchylce, a na to jsem se zaměřila.
Tentokrát jsem nebyla v lese sama. Byl tam Sam Uley – ten muž, který mě zvedl ze země v lese tu noc, na niž jsem stále nesnesla ani pomyšlení. Byla to zvláštní, nečekaná změna. Jeho tmavé oči byly překvapivě nepřátelské, naplněné nějakým tajemstvím, které mi nebyl ochoten prozradit. Střelila jsem po něm pohledem pokaždé, když mi to moje horečnaté pátrání dovolilo; kromě té obvyklé paniky jsem cítila i nevoli, bylo mi nepříjemné, že tam je. Možná to bylo kvůli tomu, že když jsem se nedívala přímo na něj, jeho obrys se v mém periferním vidění jakoby chvěl a měnil. A on tam přitom jenom stál a díval se. Na rozdíl od našeho skutečného setkání mi nenabídl pomoc.
Charlie se na mě při snídani díval a já jsem se snažila ho ignorovat. Asi jsem si to zasloužila. Nemohla jsem čekat, že si tak rychle přestane dělat starosti. Bude pravděpodobně trvat týdny, než přestane sledovat, jestli se neměním zpátky v chodící mrtvolu, a já se prostě budu muset obrnit, aby mi to nevadilo. Koneckonců, sama jsem byla zvědavá, jak to se mnou bude. Dva dny nemohly stačit na to, aby se dalo říct, že jsem vyléčená.
Ve škole to bylo naopak. Teď když jsem si na to dávala pozor, jasně jsem pochopila, že mě dávno nikdo nesleduje.
Pamatuju se na svůj první den na střední škole ve Forks – jak jsem si zoufale přála, abych dokázala zešednout, splynout s mokrým betonem chodníku jako přerostlý chameleon. Zdálo se, že se mi to přání splnilo, jen o rok později.
Jako kdybych tam vůbec nebyla. Dokonce i učitelé přejížděli po mém místě očima, jako by bylo prázdné.
Dopoledne jsem hodně naslouchala, znovu jsem slyšela hlasy lidí kolem sebe. Snažila jsem se pochopit, co se děje, ale konverzace byly tak nespojité, že jsem to vzdala.
Jessica nevzhlédla, když jsem si při matematice sedla vedle ní.
„Ahoj, Jess,“ pozdravila jsem ji s hranou nenuceností. „Jak ses měla po zbytek víkendu?“
Je možné, že se stále zlobí? Nebo jí došla trpělivost s někým tak ujetým?
„Super,“ odsekla a zase zabořila nos do učebnice.
„To ráda slyším,“ zamručela jsem.
Slovní obrat studený čumák měl asi nějaký reálný základ. Cítila jsem teplý vzduch, který vycházel z průduchů v podlaze, ale pořád mi byla zima. Sundala jsem z opěradla židle bundu a znovu jsem si ji oblékla.
Čtvrtá hodina nám skončila později a stůl, u kterého jsem vždycky sedala při obědě, už byl plný, když jsem přišla. Byli tam Mike, Jessica s Angelou, Conner, Tyler, Erik a Lauren. Vedle Erika seděla Katie Webberová, zrzavá třeťačka, která bydlela u nás za rohem, a Austin Marks – starší bratr toho kluka s motorkami – seděl vedle ní. Přemítala jsem, jak dlouho tady asi sedají, a nedokázala jsem si vzpomenout, jestli je to poprvé, nebo už je to zaběhnutý zvyk.
Začínala jsem jít sama sobě na nervy. To poslední pololetí jsem klidně mohla strávit zabalená v krabici do polystyrénových lupínků.
Když jsem si sedala vedle Mika, nikdo ani nevzhlédl, ačkoliv židle na linoleu pronikavě zakvílela, jak jsem ji odtahovala.
Snažila jsem se pochytit, o čem se mluví.
Mike a Conner se bavili o sportu, takže to jsem okamžitě vzdala.
„Kde je dneska Ben?“ ptala se Lauren Angely. Vzhlédla jsem se zájmem. Přemítala jsem, jestli to znamená, že Angela s Benem pořád chodí.
Sotva jsem Lauren poznala. Nechala si ostříhat své blonďaté vlasy barvy kukuřičného chmýří – teď měla skřítkovský sestřih tak krátký, že i krk vzadu měla vyholený jako kluk. Vůbec mi to k ní nesedělo, nechápala jsem, že něco takového udělala. Přála jsem si vědět, co za tím vězí. Zalepila se jí do vlasů žvýkačka? Nebo je prodala? Nebo si na ni všichni ti, na které byla obyčejně protivná, počkali za tělocvičnou a ostříhali ji? Usoudila jsem, že není fér, abych ji teď posuzovala podle svého původního názoru. Co já vím, třeba se z ní mezitím stala milá holka.
„Ben dostal střevní chřipku,“ odpověděla jí Angela tichým, klidným hlasem. „Naštěstí je to jenom taková jednodenní záležitost. Včera večer mu bylo vážně špatně.“
Angela taky změnila účes. Nechala si narůst dlouhé vlasy.
„Co jste dělali o víkendu?“ zeptala se Jessica, ale znělo to, jako když jí na odpovědi nezáleží. Vsadila bych se, že to byla jen úvodní věta, aby mohla spustit své vlastní historky. Říkala jsem si, jestli bude vyprávět o Port Angeles, když sedím dvě místa od ní? Byla jsem natolik neviditelná, že nikomu nepřipadne trapné mluvit o mně, když tam jsem?
„Vlastně jsme si původně chtěli v sobotu udělat piknik, ale… rozmysleli jsme si to,“ odpověděla Angela. V jejím hlase zazněl podtón, který upoutal mou pozornost.
Jess tolik ne. „To je škoda,“ řekla a už chtěla spustit. Ale já jsem nebyla jediná, kdo dával pozor.
„Co se stalo?“ zeptala se Lauren zvědavě.
„No,“ pokračovala Angela a připadala mi ještě váhavější než obvykle, ačkoliv ona byla vždycky rezervovaná. „Jeli jsme na sever, téměř až k horkým pramenům – je tam jedno takové místo jen asi míli od turistické cesty. Ale když jsme byli vpůli cesty… něco jsme viděli.“
„Něco jste viděli? A co?“ Lauren stáhla bledé obočí. Zdálo se, že dokonce i Jess teď poslouchá.
„Já nevím,“ řekla Angela. „My si myslíme, že to byl medvěd. Každopádně byl černý, ale zdál se nám… moc veliký.“
Lauren se ušklíbla. „To snad ne, tak vy taky!“ V očích se jí objevil posměch a já jsem usoudila, že o jejím charakteru nemusím pochybovat. Její osobnost zjevně neprošla stejnou proměnou jako její vlasy. „Tyler se mi minulý týden snažil namluvit to samé.“
„Nemáš šanci spatřit medvědy tak blízko města,“ postavila se Jess na stranu Lauren.
„Vážně,“ protestovala Angela tiše, oči upřené na stůl. „My jsme ho opravdu viděli.“
Lauren se zahihňala. Mike stále mluvil s Connerem a děvčatům nevěnoval pozornost.
„Ne, ona má pravdu,“ vpadla jsem do toho netrpělivě. „Zrovna v sobotu jsme v krámě měli turistu, který toho medvěda taky viděl, Angelo. Říkal, že byl veliký a černý a že na něj narazil hned za městem, viď že jo, Miku?“
Nastalo ticho. Oči všech lidí u stolu se obrátily ke mně a šokovaně na mě zíraly. Ta nová holka, Katie, měla pusu otevřenou, jako kdyby před ní právě něco vybuchlo. Nikdo se nepohnul.
„Miku?“ zamumlala jsem pokořeně. „Pamatuješ si toho chlapíka, co mluvil o tom medvědovi?“
„J-jasně,“ zakoktal se Mike po chviličce. Nevěděla jsem, proč se na mě tak divně kouká. Přece jsem s ním mluvila v práci, ne? Nebo ne? Myslela jsem, že ano…
Mike se vzpamatoval. „Jo, byl tam chlap, který říkal, že viděl obrovského černého medvěda přímo na cestě – a že byl větší než grizzly,“ potvrdil.
„Hm.“ Lauren se otočila k Jessice s rameny napjatými a změnila téma.
„Ozvali se ti z Univerzity Jižní Karolíny?“ zeptala se.
Také všichni ostatní se na mě přestali dívat, až na Mika a Angelu. Angela se na mě váhavě usmála a já jsem jí úsměv honem oplatila.
„Takže co jsi dělala ty tenhle víkend, Bello?“ zeptal se Mike zvědavým, ale podivně obezřetným tónem.
Všichni kromě Lauren se otočili zpátky a čekali na mou odpověď.
„V pátek večer jsme s Jessikou jely do kina v Port Angeles. A pak jsem strávila sobotní odpoledne a skoro celou neděli dole v La Push.“
Oči všech střelily k Jessice a zpátky ke mně. Jess vypadala roztrpčeně. Přemítala jsem, jestli nechtěla, aby o tom někdo věděl, že si se mnou vyjela, nebo jestli jenom chtěla tu historku dát k dobru sama.
„A na jakém filmu jste byly?“ zeptal se Mike a začal se usmívat.
„Na Slepé ulici – to je ten s těmi oživlými mrtvolami.“ Povzbudivě jsem se usmála. Možná že něco z té škody, kterou jsem napáchala za dobu, kdy jsem sama byla oživlou mrtvolou, se dá napravit.
„Slyšel jsem, že je to horor. Připadalo ti to tak?“ pokračoval Mike dychtivě v rozhovoru.
„Bella musela ke konci odejít, jak moc se bála,“ vpadla do toho Jessica se škodolibým úsměvem.
Přikývla jsem a snažila se tvářit zahanbeně. „Bylo to vážně děsivý.“
Mike se mě nepřestával vyptávat, dokud nebylo po obědě. Ostatní se postupně vrátili k hovoru mezi sebou, ačkoliv se na mě pořád ještě hodně dívali. Angela mluvila hlavně s Mikem a se mnou, a když jsem vstala, abych odnesla podnos, šla se mnou.
„Díky,“ řekla tiše, když jsme byly kousek od stolu.
„Za co?“
„Za to, že jsi promluvila, že ses za mě postavila.“
„V pohodě.“
Podívala se na mě upřímně starostlivě, ne s tím urážlivým podtextem, jako že jsem ztracená. „Už jsi v pořádku?“
Právě kvůli tomuhle jsem dala přednost Jessice před Angelou – ačkoliv jsem Angelu měla vždycky radši –, když jsem hledala někoho, s kým jít do kina. Angela byla příliš vnímavá.
„Ne tak docela,“ přiznala jsem. „Ale už jsem na tom trošku líp.“
„To jsem ráda,“ řekla. „Chybělas mi.“
V tu chvíli kolem nás přešly Lauren s Jessikou a já jsem slyšela, jak Lauren hlasitě šeptá: „Jaká radost, Bella se vrátila.“
Angela zakoulela očima směrem k nim a povzbudivě se na mě usmála.
Povzdechla jsem si. Bylo to, jako bych začínala úplně od začátku.
„Kolikátého je dneska?“ napadlo mě najednou.
„Devatenáctého ledna.“
„Hmm.“
„Co je?“ zeptala se Angela.
„Včera to byl rok, co jsem sem přišla poprvé,“ uvažovala jsem.
„Nic moc se od té doby nezměnilo,“ zamumlala Angela a podívala se za Lauren a Jessikou.
„Já vím,“ souhlasila jsem. „Právě mě napadlo to samé.“