7. kapitola - Opakování 2/2
7. OPAKOVÁNÍ 2/2
„Ne!“ zakřičela jsem a dupla na brzdu.
„Co se děje?“ vyjekl vyplašeně Jacob.
„Ten chlap – právě skočil z útesu! Proč ho nezastavili? Musíme zavolat sanitku!“ Rozrazila jsem dveře a chystala se vyskočit ven z auta, což však bylo naprosto nesmyslné. Nejrychlejší cesta k telefonu byla jet zpátky k Billymu. Ale nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Tak nějak podvědomě jsem doufala, že snad uvidím něco jiného, když mi nebude překážet přední sklo auta.
Jacob se zasmál a já jsem se otočila a divoce jsem se na něj podívala. Jak může být tak bezcitný, tak chladnokrevný?
„Jenom skáčou z výšky do vody, Bello. Je to sport, zábava. La Push nemá žádné nákupní centrum, víš.“ Utahoval si ze mě, ale v jeho hlase byl podivně podrážděný podtón.
„Skáčou z útesu?“ opakovala jsem udiveně. Zírala jsem nevěřícně, jak k okraji přistoupila druhá postava, chvilku počkala a pak plavně skočila do prostoru. Padala dlouho, připadalo mi to jako věčnost, a nakonec hladce zajela do tmavých šedých vln pod sebou.
„Páni. Je to tak vysoko.“ Vklouzla jsem zpátky na sedadlo a stále jsem zírala vytřeštěnýma očima na zbývající dva skokany. „Musí to být aspoň třicet metrů.“
„No jo, většina z nás skáče z nižšího místa, z toho výčnělku asi v půlce útesu.“ Ukázal ze svého okna. Místo, které označil, se opravdu zdálo mnohem rozumnější. „Tihle kluci jsou blázni. Asi se předvádí, jak jsou tvrdí. Chci říct, že dneska je vážně hrozná kosa. Voda musí být strašná.“ Nasadil rozladěný obličej, jako kdyby ho takové frajeřinky osobně urážely. Myslela bych si, že Jacoba je téměř nemožné rozházet.
„Ty taky skáčeš z útesu?“ Neunikla mi slovíčka „z nás“.
„Jasně, jasně.“ Pokrčil rameny a zakřenil se. „Je to sranda. Trochu děsivá, no, je to kapku adrenalin.“
Podívala jsem se zpátky na útesy, kde kráčela ke kraji třetí postava. Nikdy v životě jsem nebyla svědkem něčeho tak nespoutaného a nezodpovědného. Vykulila jsem oči a usmála se. „Jaku, musíš mě vzít taky si skočit.“
Zamračil se na mě v nesouhlasném výrazu. „Bello, zrovna jsi chtěla Samovi volat sanitku,“ připomněl mi. Překvapilo mě, že na tu dálku pozná, kdo to je.
„Chci to zkusit,“ stála jsem si na svém a chystala jsem se znovu z auta vystoupit.
Jacob mě popadl za zápěstí. „Ale dneska ne, souhlas? Nemůžeme aspoň počkat, až bude trochu tepleji?“
„Fajn, tak dobře,“ souhlasila jsem. Jak jsem měla otevřené dveře, ledový vítr mi dělal na ruce husí kůži. „Ale chci, aby to bylo brzo.“
„Brzo.“ Obrátil oči v sloup. „Někdy jsi trochu divná, Bello. Víš to?“
Povzdechla jsem si. „Ano.“
„A my neskáčeme seshora.“
Sledovala jsem fascinovaně, jak se třetí kluk rozběhl a vrhl se do prázdného vzduchu ještě dál než ti dva před ním. Jak padal, otočil se a udělal ve vzduchu přemet stranou, jako kdyby skákal s padákem. Vypadal naprosto svobodně – na nic nemyslel a choval se totálně nespoutané.
„Fajn,“ souhlasila jsem. „Napoprvé rozhodně nebudu skákat až shora.“
Teď si povzdechl Jacob.
„Jedeme vyzkoušet ty motorky, nebo ne?“ zeptal se.
„Dobře, dobře,“ řekla jsem a odtrhla oči od poslední postavy čekající na útesu. Znovu jsem si zapnula bezpečnostní pás a zavřela jsem dveře. Motor stále běžel, i na volnoběh řval. Znovu jsme se rozjeli po silnici.
„Tak kdo byli ti kluci – ti šílenci?“ chtěla jsem vědět.
Vydal ze sebe znechucený hrdelní zvuk. „Gang z La Push.“
„Vy máte gang?“ divila jsem se. Uvědomila jsem si, že můj hlas zní, jako kdyby to na mě udělalo dojem.
Zasmál se mojí reakci. „Ale to ne, přísahám. Oni jsou jako přerostlí školáci, co mají dozor na chodbě. Nezačínají rvačky, oni udržují pořádek.“ Odfrkl si. „Byl tady jeden chlapík odněkud z rezervace Makahů, takový obr, šel z něj strach. No, říkalo se o něm, že prodává dětem drogy, a tak ho Sam Uley a jeho stoupenci vyhnali z našeho území. Pořád jsou samé naše území a kmenová hrdost… je to směšné. Nejhorší je, že rada starších je bere vážně. Embry říkal, že se rada dokonce se Samem schází.“ Zavrtěl hlavou, obličej plný odporu. „Embry také od Ley Clearwaterové slyšel, že si říkají ‚ochránci‘ nebo tak nějak.“
Jacob měl ruce zaťaté do pěstí, jako kdyby chtěl někoho uhodit. Nikdy jsem ho takhle neviděla.
Byla jsem překvapená, když jsem slyšela jméno Sama Uleyho. Nechtěla jsem, aby se mi v hlavě zase promítaly záběry z mé noční můry, a tak abych je rozehnala, honem jsem poznamenala: „Nemáš je moc v lásce.“
„Je to vidět?“ zeptal se sarkasticky.
„No… nezdá se, že by dělali něco špatného.“ Snažila jsem se ho uklidnit, aby byl zase veselý. „Na gang jsou to ale trochu otravní slušňáci.“
„Jo. Otravní je dobré slovo. Vždycky se předvádějí – jako na tom útesu. Chovají se jako… já nevím. Jako ostří hoši. Jednou v minulém pololetí jsem byl s Embrym a Quilem v krámě a objevil se tam Sam se svými následovníky, Jaredem a Paulem. Quil něco prohodil, víš, jak má pusu proříznutou, a Paula to vytočilo. Oči mu úplně ztmavly a tak nějak se usmál – ne, ukázal zuby ale neusmál se – a vypadalo to, jako že je tak navztekaný, až se třese nebo co. Ale Sam mu položil ruku na prsa a zavrtěl hlavou. Paul se na něj chvíli díval a pak se uklidnil. Vážně, bylo to, jako kdyby ho Sam držel zpátky – jako kdyby se nás Paul chystal roztrhat na kousky, ale Sam mu v tom zabránil.“ Zasténal. „Jako ve špatném westernu. Víš, Sam je velký chlap, je mu jednadvacet. Ale Paulovi je jenom šestnáct, jako mně, a je menší než já a není tak silný jako Quil. Myslím, že kdokoliv z nás by ho přepral.“
„Ostří hoši,“ souhlasila jsem. Dokázala jsem si to představit, jak to popisoval, a něco mi to připomnělo… trojici vysokých tmavých mužů stojících velmi klidně a blízko u sebe v obývacím pokoji u nás doma. Viděla jsem je ze strany, protože jsem měla hlavu položenou na gauči a nade mnou se skláněli doktor Gerandy a Charlie… Byl to Samův gang?
Znovu jsem honem promluvila, abych rozehnala bezútěšné vzpomínky. „Není Sam na takovéhle věci trochu moc starý?“
„Je. Měl jít na vysokou, ale zůstal tady. A nikdo ho kvůli tomu neprudil. To když moje sestra odmítla částečné stipendium a vdala se, celá rada byla na infarkt. Ale to ne, Sam Uley nemůže udělat nic špatného.“
Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že je uražený, což u něj bylo něco nevídaného. A viděla jsem tam ještě něco, co jsem však nedokázala pojmenovat.
„Chápu, že ti to jde na nervy. A je to ujetý. Ale nechápu, proč si to bereš tak osobně.“ Koukla jsem se mu do tváře a doufala, že jsem ho neurazila. Byl najednou klidný, díval se ven bočním okénkem.
„Právě jsi minula zatáčku,“ oznámil vyrovnaným hlasem.
Udělala jsem širokou obrátku a málem jsem porazila strom, když jsem při tom manévru vyjela s autem napůl ven ze silnice.
„Díky za včasné upozornění,“ zabručela jsem a sjela na postranní silnici.
„Promiň, nedával jsem pozor.“
Na chviličku bylo ticho.
„Můžeš tady kdekoliv zastavit,“ řekl tiše.
Zastavila jsem a vypnula motor. V uších mi zvonilo z ticha, které následovalo. Oba jsme vystoupili a Jacob si namířil dozadu ke korbě, aby sundal motorky. Snažila jsem se rozluštit jeho výraz. Něco ho znepokojovalo. Ťala jsem do živého.
Usmál se nepřesvědčivě, když ke mně dostrkal červenou motorku. „Opožděně všechno nejlepší k narozeninám. Vážně jsi na to připravená?“
„Asi jo.“ Motorka mi najednou naháněla strach, vypadala děsivě, když jsem si uvědomila, že na ní brzy budu sedět.
„Půjdeme na to pomalu,“ slíbil Jacob. Opatrně jsem opřela motorku o nárazník auta, zatímco on si šel pro tu svou.
„Jaku…“ Zaváhala jsem, než obešel náklaďák.
„No?“
„Co tě opravdu trápí? Tedy ohledně toho Sama? Je za tím něco jiného?“ Dívala jsem se mu do obličeje. Zašklebil se, ale nevypadal rozzlobeně. Díval se do bláta a neustále kopal botou do přední pneumatiky své motorky, jako kdyby si dával na čas.
Vzdychl. „To jen… jak se ke mně chovají. Vadí mi to.“ Slova se najednou začala valit. „Víš, rada má být složena z členů, kteří jsou si rovni, ale kdyby byl nějaký náčelník, byl by to můj táta. Nikdy jsem nedokázal přijít na to, proč se k němu lidé chovají tak, jak se chovají. Proč je jeho názor nejdůležitější. Má to něco společného s jeho otcem a s otcem jeho otce. Můj pradědeček Ephraim Black byl něco jako poslední náčelník, kterého jsme měli, a oni pořád poslouchají Billyho, možná právě kvůli tomu.
Ale já jsem jako všichni ostatní. Ke mně se nikdo zvláštně nechoval… až doteď.“
To mě vyvedlo z míry. „Sam se k tobě chová jinak?“
„Jo,“ potvrdil a podíval se na mě ztrápenýma očima. „Dívá se na mě, jako kdyby na něco čekal… jako kdybych měl jednou vstoupit do toho jeho pitomého gangu. Věnuje mi víc pozornosti než komukoli z ostatních kluků. Nesnáším to.“
„Nemusíš nikam vstupovat.“ Hlas jsem měla rozzlobený. Tohle Jacoba opravdu trápilo, a to mě rozzuřovalo. Co si o sobě ti „ochránci“ myslí?
„Jo.“ Jeho noha kopala do pneumatiky pořád v stejném rytmu.
„Co je?“ Bylo vidět, že to není všechno.
Zamračil se a obočí se mu vytáhlo tak, že vypadal spíš smutný a ustaraný než rozzlobený. „Jde o Embryho. Poslední dobou se mi vyhýbá.“
Nezdálo se, že by to s tím souviselo, ale napadlo mě, jestli náhodou nemám na problémech s jeho kamarádem podíl. „Trávil jsi hodně času se mnou,“ připomněla jsem mu a připadala si jako sobec. Dělala jsem si na něj výhradní nárok.
„Ne, v tom to není. Nejde jen o mě – taky o Quila a o ostatní. Embry zameškal týden ve škole, ale když jsme se pokoušeli ho navštívit, nikdy nebyl doma. A když se vrátil do školy, vypadal… vypadal vystrašeně. Vyděšeně. Oba jsme se s Quilem snažili přimět ho, aby nám řekl, co se děje, ale on s nikým nechtěl mluvit.“
Zírala jsem na Jacoba a úzkostně jsem si kousala ret – byl opravdu vystrašený. Ale nedíval se na mě. Díval se na svou vlastní nohu kopající do gumy, jako kdyby patřila někomu jinému. Tempo se zvyšovalo.
„Pak tenhle týden, zničehonic, Embry začal chodit se Samem a s těmi ostatními. Dneska byl s nimi na útesech.“ Jeho hlas byl tichý a napjatý.
Konečně se na mě podíval. „Bello, jemu vadili ještě víc než mně. Nechtěl s nimi mít nic společného. A teď se Embry drží Samovi v patách, jako kdyby se stal stoupencem jeho kultu.
A takhle to bylo taky s Paulem. Úplně přesně stejně. Vůbec nebyli se Samem kamarádi. Pak přestal na pár týdnů chodit do školy, a když se vrátil, najednou ho Sam ovládal. Nevím, co to znamená. Nemůžu na to přijít a mám pocit, že musím, protože Embry je můj kamarád a… Sam se na mě divně dívá… a…“ Odmlčel se.
„Mluvil jsi o tom s Billym?“ zeptala jsem se. Jeho děs přeskočil i na mě. Vzadu po krku mi přejíždělo chvění.
Teď měl ve tváři rozzlobený výraz. „Ano,“ odfrkl. „To mi fakt pomohlo.“
„Co říkal?“
Jacobův výraz byl sarkastický, a když promluvil, výsměšně napodoboval hluboké tóny hlasu svého otce. „Není to nic, s čím by sis teď měl dělat starosti, Jacobe. Za pár let, jestli ne… zkrátka, vysvětlím ti to později.“ Přešel do svého hlasu. „Co si z toho mám vybrat? Snaží se mi říct, že je to nějaká pitomá puberta, něco kolem dospívání? Tohle je něco jin'e9ho. Něco špatného.“
Kousal si spodní ret a zatínal ruce v pěst. Vypadal, jako když je mu do pláče.
Instinktivně jsem ho objala, vzala jsem ho kolem pasu a přitiskla jsem mu obličej na prsa. Byl tak velký, že jsem se cítila jako dítě, které objímá dospělého.
„Ach, Jaku, to se srovná!“ uklidňovala jsem ho. „Ale kdyby se to zhoršilo, můžeš přijít k nám a bydlet se mnou a s Charliem. Neboj se, něco vymyslíme!“
Na vteřinku ztuhnul a pak mě váhavě objal dlouhými pažemi. „Díky, Bello.“ Jeho hlas byl chraptivější než obvykle.
Stáli jsme tak chvilku a mně to nevadilo; vlastně mi to bylo docela příjemné. Bylo to jiné, než když mě naposledy někdo takhle objímal. Tohle bylo přátelství. A Jacob byl velmi teplý.
Moc se mi nepodobalo pustit si někoho tak blízko k tělu – nemyslím fyzicky, spíš po citové stránce, ačkoliv i ta fyzická blízkost byla zvláštní. Nebyl to můj obvyklý styl. Normálně jsem si nevytvářela vztahy k lidem tak snadno, a tak hluboké.
K lidem ne.
„Tedy jestli budeš reagovat takhle, tak budu vyšilovat častěji.“ Jacobův hlas byl veselý, zase jako normálně, a v uchu mi zadrnčel jeho smích. Prsty se dotýkal mých vlasů, jemně a váhavě.
No, o přátelství šlo asi jen z mé strany.
Rychle jsem se odtáhla a smála se s ním, ale byla jsem rozhodnutá okamžitě uvést věci na pravou míru.
„Je těžké uvěřit, že jsem o dva roky starší než ty,“ řekla jsem a dala důraz na slovo „starší“. „Připadám si vedle tebe jako trpaslík.“ Když jsem stála takhle blízko u něj, opravdu jsem musela zaklánět hlavu, abych mu viděla do tváře.
„Samozřejmě zapomínáš, že já už jsem čtyřicátník.“
„No jo, to je pravda.“
Pohladil mě po hlavě. „Jsi jako panenka,“ smál se mi. „Jako porcelánová panenka.“
Zvedla jsem oči v sloup a ustoupila o krok dozadu. „Nebudeme začínat s vtipnými poznámkami o albínech.“
„Vážně, Bello, víš jistě, že nejsi albína?“ Natáhl svou rudou paži vedle mojí. Ten rozdíl nebyl lichotivý. „Nikdy jsem neviděl nikoho bledšího než ty… no, až na…“ Odmlčel se a já jsem se podívala stranou a předstírala, že jsem nepochopila, co se chystal říct.
„Tak budeme jezdit, nebo ne?“
„Jdeme na to,“ souhlasila jsem s větším nadšením, než bych měla před minutou. Jeho nedokončená věta mi připomněla, proč jsem tady.