9. kapitola - Třetí kolo 1/2
9. TŘETÍ KOLO 1/2
Čas začal poskakovat vpřed rychleji než předtím. Škola, práce a Jacob – ačkoliv ne nutně v tomto pořadí –, to bylo jasné a snadné schéma, kterého jsem se držela. A Charliemu se splnilo jeho přání: už jsem nebyla zoufalá. Samozřejmě že sebe samu jsem úplně neoblbla. Když jsem se zastavila, abych si udělala inventuru svého života, což jsem se snažila nedělat příliš často, nemohla jsem ignorovat, co s sebou moje chování nese.
Byla jsem jako ztracený měsíc – moje planeta byla zničená jako v nějakém scénáři katastrofického filmu –, který navzdory všem gravitačním zákonům dál obíhá na malé oběžné dráze kolem prázdného prostoru, který po planet'ec zůstal.
Na motorce mi to šlo čím dál líp, což znamenalo méně obvazů, které Charliemu dělaly starost. Ale také to znamenalo, že hlas v mé hlavě začínal slábnout, až jsem ho vůbec neslyšela. Tiše jsem panikařila. Vrhla jsem se do pátrání po té louce s ještě větší intenzitou. Lámala jsem si hlavu ve snaze vymyslet další aktivity, při kterých se vyplavuje adrenalin.
Neměla jsem povědomí o tom, jak ubíhají dny – nebyl důvod to sledovat, protože jsem se snažila co nejvíce žít přítomností, žádná minulost nebledla, žádná budoucnost nehrozila. Takže když se na mě Jacob jednu studijní sobotu vytasil s tím datem, zaskočilo mě to. Když jsem po práci dojela k nim, čekal na mě před domem.
„Všechno nejlepší k Valentýnu,“ popřál mi při pozdravu s úsměvem, ale se skloněnou hlavou.
Podal mi na dlani malou růžovou krabičku. Srdíčkové bonbony se zamilovanými nápisy.
„Teda, teď si připadám jako idiot,“ zamumlala jsem. „Dneska je Valentýna?“
Jacob zavrtěl hlavou v předstíraném smutku. „Ty dokážeš občas být tak mimo. Ano, dneska je čtrnáctého února. Tak co, budeš moje valentýnka? Když jsi mi nekoupila ani bonbony za padesát centů, je to to nejmenší, co můžeš udělat.“
Začala jsem se cítit nepříjemně. Ta slova byla veselá, ale jenom zdánlivě, na povrchu.
„Co to přesně obnáší?“ vytáčela jsem se.
„Obvyklé věci – budeš můj otrok na celý život a tak podobně.“
„Aha, no, jestli je to všechno…“ Vzala jsem si bonbon. Ale snažila jsem se vymyslet způsob, jak jasně stanovit hranice. Znovu. Zdálo se, že se nám časem hodně rozmazaly.
„Takže, co budeme dělat zítra? Výšlap, nebo pohotovost?“
„Výšlap,“ rozhodla jsem. „Nejsi jediný, kdo dokáže být umanutý. Začínám si myslet, že jsem si to místo vymyslela…“ Zamračila jsem se do prázdna.
„My to najdeme,“ ujistil mě. „Motorky v pondělí a v pátek?“ nabídl.
Viděla jsem šanci a chopila se jí, aniž bych si vzala čas na rozmyšlenou.
„V pátek jdu do kina. Už celou věčnost slibuju kamarádům z jídelny, že s nimi půjdu.“ Mike bude mít radost.
Ale Jacobův obličej pohasl. Zachytila jsem výraz v jeho tmavých očích dřív, než je sklopil, aby se podíval na zem.
„Ty půjdeš taky, viď?“ dodala jsem rychle. „Nebo by to pro tebe byla moc velká otrava, s partou nudných čtvrťáků?“ Využila jsem šance zase mezi nás postavit jistý odstup. Nesnesla jsem pomyšlení, že Jacobovi ubližuju; jako bychom byli zvláštním způsobem spojeni a jeho bolest zasazovala drobné rány mně samé. Také představa, že budu mít společnost na toho bobříka – vážně jsem Mikovi slíbila, že s ním půjdu do kina, ale vůbec se mi nechtělo ten slib plnit –, byla opravdu lákavá.
„Ty bys chtěla, abych šel, když tam budeš mít kamarády?“
„Ano,“ přiznala jsem upřímně, a jak jsem pokračovala, věděla jsem, že si svými slovy pravděpodobně zadělávám na problém. „Bude mě to mnohem víc bavit, když tam budeš. Přiveď Quila a uděláme z toho mejdan.“
„Quil bude nadšený. Čtvrťačky.“ Zařehtal se a zvedl oči v sloup. O Embrym jsem se nezmiňovala a on taky ne.
Také jsem se zasmála. „Postarám se, aby měl z čeho vybírat.“
* * *
V pondělí na angličtině jsem na to téma zavedla řeč s Mikem.
„Hele, Miku,“ řekla jsem, když hodina skončila. „Máš tenhle pátek volno?“
Vzhlédl, modré oči okamžitě plné naděje. „Jo, mám. Chceš něco podniknout?“
Pečlivě jsem volila slova odpovědi. „Říkala jsem si, že bych dala dohromady partu…“ to slovo jsem zdůraznila, „a mohli bychom jít do kina na Ostřelovače.“ Tentokrát jsem se doma připravila – dokonce jsem četla filmové kritiky, abych měla jistotu, že mě film nevyvede z míry. V tomhle měly téct potoky krve od začátku až do konce. Ještě jsem se nezotavila natolik, abych dokázala snést něco zamilovaného. „To by mohla být zábava, ne?“
„Jasně,“ souhlasil, ale jeho nadšení viditelně pohaslo.
„Super.“
Po vteřině se dostal téměř zpět na úroveň svého předchozího vzrušení. „Co kdybychom s sebou vzali Angelu a Bena? Nebo Erika a Katie?“
Bylo vidět, že by to rád pojal jako takové dvojité rande.
„A co takhle všechny čtyři?“ chytla jsem se toho. „A tady Jessiku samozřejmě. A Tylera a Connera, a možná Lauren,“ dodala jsem neochotně. Slíbila jsem Quilovi slušný výběr.
„Tak dobrá,“ zamručel poraženě Mike.
„A,“ pokračovala jsem, „mám pár kamarádů z La Push, které chci taky pozvat. Takže to vypadá, že budeme potřebovat tvůj Suburban, jestli pojedou všichni.“
Mike podezíravě přimhouřil oči.
„To jsou ti kamarádi, co s nimi teď trávíš všechen čas nad učením?“
„Jo, to jsou oni,“ odpověděla jsem vesele. „Ačkoliv by se to dalo považovat spíš za doučování – jsou to teprve druháci.“
„Aha,“ řekl Mike překvapeně. Chviličku přemýšlel a pak se usmál.
Nakonec ovšem Suburban nebyl potřeba.
Jessica a Lauren tvrdily, že něco mají, jakmile se Mike prořekl, že jsem to celé naplánovala já. Eric a Katie už taky něco měli – slavili tři týdny od začátku známosti nebo tak něco. Lauren se dostala k Tylerovi a Connerovi dřív než Mike, takže tihle dva už taky měli něco jiného. I Quil byl ze hry venku – měl domácí vězení za rvačku ve škole. Nakonec byli schopní jít jen Angela a Ben, a samozřejmě Jacob.
Snížený počet účastníků ovšem neutlumil Mikova očekávání. V pátek už o ničem jiném nemluvil.
„Víš jistě, že nechceš radši jít na Zítra a navždy?“ zeptal se u oběda a jmenoval aktuální kasovní trhák, zamilovanou komedii. „Rotten Tomatoes na webu jim dávali lepší kritiky.“
„Já chci vidět Ostřelovače,“ stála jsem si na svém. „Mám náladu na akčňák. Sem s krví a vnitřnostmi!“
„Dobře.“ Mike se otočil, ale stejně jsem si všimla jeho výrazu, z kterého se dalo vyčíst, že si říká, jestli jsem se náhodou nezbláznila.
Když jsem ze školy dorazila domů, parkovalo u nás auto, které jsem velmi dobře znala. O kapotu se opíral Jacob a tvář měl roztaženou do širokého úsměvu.
„Není mo'9ená!“ zavolala jsem, jakmile jsem vyskočila z náklaďáčku. „Ty jsi hotový! Já tomu nemůžu uvěřit! Tys dokončil Rabbita!“
Zářil. „Zrovna včera večer. Tohle je první jízda.“
„Neuvěřitelné.“ Zvedla jsem ruku, abych si s ním plácla ve vítězném gestu.
Pleskl svou dlaní o mou, ale místo aby ji pak odtáhl, propletl mi prsty. „Tak smím dneska večer řídit?“
„To rozhodně,“ řekla jsem a pak jsem si vzdychla.
„Co se děje?“
„Já to vzdávám – tohle nemůžu překonat. Tak jsi vyhrál. Jsi starší.“
Pokrčil rameny, moje kapitulace ho nepřekvapila. „To se přece rozumí samo sebou.“
Za rohem zabafal Mikův Suburban. Vykroutila jsem svou ruku Jacobovi z dlaně a on udělal obličej, který jsem neměla vidět.
„Pamatuju si tohohle kluka,“ řekl tiše, když Mike parkoval naproti přes ulici. „To je ten, který si myslel, že s ním chodíš. Pořád si to plete?“
Zvedla jsem jedno obočí. „Některé lidi je těžké odradit.“
„Ovšem,“ řekl Jacob zamyšleně, „někdy se vytrvalost vyplatí.“
Mike vystoupil z auta a přešel ulici.
„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě a pak nasadil ostražitý výraz, když pohlédl na Jacoba. Taky jsem krátce na Jacoba koukla a snažila jsem se být objektivní. Opravdu vůbec nevypadal jako druhák. Byl tak veliký – Mikova hlava mu stěží dosahovala k ramenům; ani jsem nechtěla myslet na to, kam mu sahám já – a i v obličeji vypadal starší, než býval i jen před měsícem.
„Ahoj, Miku! Pamatuješ si na Jacoba Blacka?“
„Ani ne.“ Mike napřáhl ruku k pozdravu.
„Starý rodinný přítel,“ představil se Jacob a potřásl si s ním rukou. Když povolili sevření, Mike si protáhl prsty.
Slyšela jsem, jak v kuchyni zvoní telefon.
„Radši to půjdu zvednout – mohl by to být Charlie,“ řekla jsem a spěchala jsem dovnitř.
Byl to Ben. Angela měla žaludeční virózu a jemu se nechtělo jít bez ní. Omlouval se, že nás tak vyšplouchli.
Šla jsem zpátky k čekajícím klukům. Upřímně jsem přála Angele, aby se brzy zotavila, ale musela jsem připustit, že jsem byla sobecky naštvaná z toho, jak se situace vyvinula. Jenom my tři, Mike, Jacob a já, spolu strávíme večer – to se nám to úžasně vyvrbilo, pomyslela jsem si se vzteklým sarkasmem.
Nezdálo se, že by Jake a Mike udělali v mé nepřítomnosti nějaký pokrok k vzájemnému přátelství. Stáli několik metrů od sebe a dívali se každý jinam; Mikův výraz byl mrzutý, ačkoliv Jacob se tvářil vesele jako vždycky.
„Ang je nemocná,“ oznámila jsem jim podmračeně. „Takže s Benem nikam nejdou.“
„Myslím, že viróza dělá další kolo. Austina a Connera to taky dneska chytlo. Možná bychom to měli odložit na někdy jindy,“ navrhl Mike.
Než jsem mohla souhlasit, promluvil Jacob.
„Já jsem pořád pro. Ale jestli chceš jet radši domů, Miku –“
„Ne, já jedu,“ přerušil ho Mike. „Jenom jsem myslel na Angelu a Bena. Tak jdeme.“ Vyrazil ke svému Suburbanu.
„Hele, vadilo by ti, kdyby řídil Jacob?“ zeptala jsem se. „Dovolila jsem mu to – zrovna dokončil svoje auto. Postavil si ho od základu, úplně sám,“ chlubila jsem se, pyšná jako maminka, jejíž studentík dostal ředitelskou pochvalu.
„Fajn,“ souhlasil Mike a prásknul dveřmi trochu víc, než bylo nutné.
„Tak dobře,“ řekl Jacob, jako kdyby se tím všechno urovnávalo. Zdál se být víc v pohodě než my dva.
Mike si v Rabbitu sedl dozadu se znechuceným výrazem.
Jacob byl ve své normální prosluněné náladě, klábosil, až jsem málem zapomněla na Mika, navztekaného na zadním sedadle.
Ale pak Mike změnil strategii. Naklonil se dopředu a položil si bradu na opěradlo mého sedadla; tvářemi jsme se téměř dotkli. Odtáhla jsem se a opřela se zády o okno.
„Copak v tomhletom auťáku nefunguje rádio?“ zeptal se Mike s nádechem rozmrzelosti a přerušil Jacoba v půli věty.
„Ale jo,“ odpověděl Jacob. „Ale Bella nemá hudbu ráda.“
Zírala jsem překvapeně na Jacoba. Nikdy jsem mu nic takového neřekla.
„Bello?“ zeptal se Mike otráveně.
„Má pravdu,“ zamumlala jsem a stále jsem se dívala na Jacobův klidný profil.
„Jak můžeš nemít ráda hudbu?“ zeptal se Mike.
Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Prostě mi vadí.“
„Hm.“ Mike se odklonil.
Když jsme dojeli do kina, Jacob mi podal desetidolarovku.
„Co je to?“ namítla jsem.
„Nejsem dost starý na to, aby mě tam pustili,“ připomněl mi.
Zasmála jsem se nahlas. „A pak kdo je tady starší. Zabije mě Billy, když tě dostanu dovnitř?“
„Ne. Řekl jsem mu, že máš v plánu připravit mě o mou mladickou nevinnost.“
Zařehtala jsem se a Mike zrychlil tempo, aby nás dohnal.
Skoro mě mrzelo, že se Mike neodporoučel domů. Pořád byl otrávený – byla s ním zábava jak na funusu. Ale na druhou stranu jsem nechtěla skončit sama s Jakem na rande. To by ničemu nepomohlo.
Film byl přesně takový, jak se od něj očekávalo. Už v úvodních titulcích byli čtyři lidé vyhozeni do vzduchu a jeden přišel o hlavu. Dívka přede mnou si zakrývala oči rukama a pak zabořila obličej do prsou svého kluka. Hladil ji po rameni a každou chvíli sebou trhal. Nezdálo se, že Mike sleduje film. Obličej měl ztuhlý a oči měl upřené na záhyb opony nad plátnem.
Pohodlně jsem se usadila, abych přestála ty dvě hodiny, a sledovala jsem na plátně jen barvy a pohyb a moc jsem nevnímala obrysy lidí, aut a domů. Ovšem Jacob se začal chechtat.
„Co je?“ zašeptala jsem.
„Ale no tak!“ zasyčel na mě. „Ta krev z toho kluka tryskala šest metrů. Nepřehánějí to s těmi triky?“
Znovu se zachechtal, když vlajková žerď přibodla dalšího chlapíka na betonovou zeď.
Začala jsem film opravdu sledovat a smála jsem se s ním, jak bylo to hemžení na plátně stále směšnější. Jak mám mezi námi udržet bortící se hranice, když jsem s ním tak ráda?
Jak Jacob, tak Mike si nárokovali područky na obou stranách mého sedadla. Každý tam na své straně položil ruku v nepřirozeně vypadající pozici, dlaní vzhůru. Vypadaly jako ocelové pasti na medvěda, otevřené a připravené. Jacob měl ve zvyku brát mě za ruku, kdykoliv se mu k tomu naskytla příležitost, ale tady v přítmí kinosálu, když se Mike dívá, by to mělo jiný význam – byla jsem si jistá, že to ví. Nemohla jsem uvěřit, že si Mike myslí to samé, ale měl ruku položenou úplně stejně jako Jacob.
Založila jsem si paže pevně na prsou a doufala, že obě jejich ruce usnuly.
Mike to vzdal první. Asi v půlce filmu ruku stáhl a naklonil se dopředu, aby si položil bradu do dlaní. Zpočátku jsem si myslela, že reaguje na něco na plátně, ale pak zasténal.
„Miku, není ti něco?“ zašeptala jsem.
Pár před námi se otočil a pohoršeně se na něj podíval, když znovu zasténal.
„Jo,“ vzdychl. „Myslím, že je mi špatně.“
Ve světle z plátna jsem viděla, jak se mu na obličeji leskne pot.
Mike znovu zasténal a pádil ke dveřím. Vstala jsem, abych šla za ním, a Jacob mě okamžitě napodobil.
„Ne, ty tu zůstaň,“ zašeptala jsem. „Podívám se, jestli je v pořádku.“
Jacob šel stejně se mnou.
„Nemusíš se mnou chodit. Užij si krvavou lázeň za svých osm dolarů,“ přemlouvala jsem ho, když jsme šli po chodbičce.
„To je v pohodě. Peníze vzal čert. Ten film už mi fakt leze krkem.“ Jeho hlas zesílil ze šepotu do normální hlasitosti, jakmile jsme vyšli ven z kina.
V hale nebylo po Mikovi ani stopy, a já jsem byla ráda, že šel Jacob přece jen se mnou – nakoukl na pánské záchody, aby se podíval, jestli tam není.
Byl zpátky za pár vteřin.
„Je to v pořádku, vážně je uvnitř,“ řekl a obrátil oči v sloup. „To je ale salát. Měla by sis najít někoho se silnějším žaludkem. Někoho, kdo se směje při pohledu na krveprolití, z kterého slabší povahy zvrací.“
„Budu mít oči na stopkách a po někom takovém se poohlédnu.“
Byli jsme úplně sami. V obou sálech byl film zrovna v půlce, takže v hale nebyla ani noha – bylo tam takové ticho, že jsme slyšeli, jak puká popcorn u stánku v chodbě.
Jacob se šel posadit na manšestrem čalouněnou lavici u zdi a poklepal na místo vedle sebe.
„Podle zvuku bych řekl, že si tam ještě chvilku pobude,“ prorokoval a natáhl si dlouhé nohy před sebe. Uvelebil se a čekal.
S povzdechem jsem udělala to samé. Vypadalo to, že chce setřít další hranice. Jakmile jsem se posadila, posunul se a položil mi paži kolem ramen.
„Jaku,“ zaprotestovala jsem a odtáhla se. Spustil ruku, ale zdálo se, že ho to malé odmítnutí vůbec nerozhodilo. Natáhl se, vzal mě pevně za ruku a druhou ruku mi ovinul kolem pasu, když jsem se snažila zase odtáhnout. Kde se v něm brala ta sebedůvěra?
„Teď chviličku vydrž, Bello,“ řekl klidným hlasem. „Něco mi pověz.“
Ušklíbla jsem se. Tohle jsem nechtěla. Nejenom teď, ale vůbec. V tuhle chvíli mi v životě nezbývalo nic důležitějšího než Jacob Black. Ale zdálo se, že on je odhodlaný všechno zničit.
„Co je?“ zamručela jsem kysele.
„Máš mě ráda, že jo?“
„Ty víš, že mám.“
„Víc než toho vtipálka, co si támhle obrací žaludek naruby, že jo?“ Ukázal ke dveřím toalety.
„Ano,“ vzdychla jsem.
„Víc než kteréhokoli ze všech kluků, co znáš?“ Byl klidný, vyrovnaný – jako kdyby na mé odpovědi nezáleželo, nebo jako by už předem znal odpověď.
„Taky z holek,“ podotkla jsem.
„Ale to je všechno,“ řekl, a nebyla to otázka.
Bylo těžké odpovědět, říct to slovo. Ublíží mu to a bude se mi vyhýbat? Jak to snesu?
„Ano,“ zašeptala jsem.
Usmál se na mě. „To je v pohodě, víš. Pokud mě máš nejradši. A navíc si myslíš, že jsem hezký – teda celkem hezký. Rozhodl jsem se, že budu otravně vytrvalý.“
„Já se ale nezměním,“ řekla jsem, a ačkoliv jsem se snažila udržet hlas v normální poloze, slyšela jsem v něm smutek.
Jeho obličej byl zamyšlený, humor z něj vyprchal. „Pořád je tu ten druhý, viď?“
Přikrčila jsem se. Bylo zvláštní, jak věděl, že nemá vyslovovat jeho jméno – zrovna jako předtím v autě s tou hudbou. Spoustu věcí jsem před ním nikdy neřekla, ale on je přesto vytušil.
„Nemusíš o tom mluvit,“ řekl mi.
Vděčně jsem přikývla.
„Ale nezlob se na mě, když to nevzdám, ano?“ Popleskal mě po hřbetě ruky. „Protože já se nevzdávám. Mám fůru času.“
Povzdechla jsem si. „Neměl bys ho plýtvat na mě,“ řekla jsem, ale doufala, že mě neposlechne. Obzvláště když je ochotný brát mě takovou, jaká jsem – poškozené zboží, takříkajíc.
„Ale já chci, aspoň dokud se tobě bude líbit být se mnou.“
„Nedovedu si představit, jak by se mi to mohlo nelíbit,“ řekla jsem mu upřímně.
Jacob zářil. „Tak to mi stačí.“
„Jen nečekej víc,“ varovala jsem ho a snažila se odtáhnout ruku. Umanutě ji držel.
„Tohle ti ale nevadí, že ne?“ zeptal se a zmáčkl mi prsty.
„Ne,“ vzdychla jsem. Po pravdě řečeno, byl to pěkný pocit. Jeho ruka byla o tolik teplejší než moje; poslední dobou mi byla pořád hrozná zima.
„A taky je ti jedno, co si myslí on.“ Jacob ukázal palcem k toaletám.
„Asi jo.“
„Tak v čem je problém?“
„Problém,“ řekla jsem, „je v tom, že pro mě to znamená něco jiného než pro tebe.“
„No.“ Sevřel mou ruku pevněji. „Tak to je můj problém, ne?“
„Fajn,“ zabručela jsem. „Tak na to ale nezapomínej.“
„Nebudu. Teď mám v ruce odjištěný granát já, co?“ Šťouchl mě do žeber.
Zakoulela jsem očima. Když se mu chtělo obrátit to všechno v žert, tak na to měl asi právo.
Tiše se chvilku pochichtával, zatímco jeho narůžovělý prst mi nepřítomně kreslil na zápěstí.
„To je legrační jizva, co tady máš,“ řekl najednou a otočil mi ruku, aby si ji prohlédl. „Jak jsi k ní přišla?“
Ukazováčkem volné ruky přejížděl linii dlouhého stříbřitého půlměsíce, který byl pod mou bledou kůží sotva patrný.
Zamračila jsem se. „Vážně čekáš, že si budu pamatovat, kde jsem přišla ke všem svým jizvám?“
Čekala jsem, že ta vzpomínka udeří – otevře zející díru. Ale jako tak často, i tentokrát mě Jacobova přítomnost udržela pohromadě.
„Je studená,“ zamumlal a stiskl lehce místo, kde mě James kousl.